Duben v lese

I nedělní procházka může být zábavná.

Alespoň pro mě. Vzal jsem si sebou fotoaparát a pofotil jsem detaily nějakých kytek. Kytky mě baví, nikam neutíkají, takže jsem si všechno pěkně našteloval, počkal až přestane foukat vítr. S výsledky jsem spokojen, člověk by řekl, že některé z těch fotek jsou až kýčovité. Posuďte sami.

odkaz  

Muž, který sázel stromy

Doporučuju krátký filmík o tom, co dokáže pár zasazených žaludů.

Brněnský půlmaraton

Zdarec!

Dnes nemám na srdci nic zásadního. Pouze bych se chtěl podělit o několik myšlenek, které mi proběhly hlavou, zatímco jsem postával na ulici v reflexně zelené vestě organizátora Brněnského půlmaratonu. Závodníků tam bylo hodně (řekl bych, že to byly řádově tisíce) a někteří z nich mě opravdu zaujali. Spíše to byli ale starší nebo méně zdatní běžci, kteří kolem mě proklusali až ke konci. Rozhodně jim ale patří moje uznání.

Říkal jsem si, jaká je škoda, že naše těla se vlivem evoluce a roky strávenými u televize dostala do stavu, že nejsou schopna ani uběhnout 20km po rovině v ideálním počasí. No potom jsou tady ale takové extrémy jako jsou ultramaratonci, kterým nedělá problém uběhnout stomílový závod někde v mexických horách. A zakončit to několika litry piva v místním výčepu.

Nevím jak vy, ale já si myslím, že naše těla byla zkrátka stvořena k pohybu. Nemusí to být pohyb intenzivní, ale aspoň pár kroků naši předci museli za den zvládnout. Zas tak moc toho nenasportuju, ale minimálně procházku na cestě do školy si pravidelně dopřávám. Bez ní je ten můj den takový ospalý, smutný.

No a když jsem tam tak stál žvýkal kus chleba se sejrem. Tak dojelo auto. Řidič s růžovými tvářemi a dvěma bradami stáhl okýnko a byl nepříjemný kvůli tomu, že mu tisíce bežců znemožnilo dostat se na druhou stranu trati a tím mu prodloužili pobyt v autě o několik minut. Asi už se těšil, na pohodlí domova. Možná dávali zrovna v televizi hokej. Nevim. Každopádně nikdo ze závodníků na mě tak nepříjemný nebyl.

Jaké z toho plyne ponaučení? Hýbejte se aspoň trochu, vaše okolí to ocení.

PS: Není vyloučeno, že příští příspěvek bude podobně úvahový a bude se týkat stravovacích zvyklostí našich předků. Musím si to ale v hlavě trochu sesumýrovat.

Jaro je tu!

Letošní jaro si užívám neskutečným způsobem. Dnes jsem byl na procházce v lese. Při ní jsem nasbíral nějaký plicník, žral sedmikrásky a načerpal trochu energie ze Slunce. Což mi připomíná, že profesor/doktor Druckmüller zveřejnil nějaké fotografie, které se mu podařilo vyfotit při letošním zatmění na Špicberkách. Odkaz zde.

Já jsem se taky činil a nacvakal jsem pár fotek. S některýma jsem si pohrál a některé jsem nechal v RAWu. Odkaz zde, čekám kritiku...

Fukušima

Není tomu tak dávno, co jsem byl na přednášce o jaderné havárii ve Fukušimě. Proběhlo to v MZK a přednášel doktor Vladimír Wagner z ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Ta přednáška trvala něco přes dvě hodiny a byla opravdu obsáhlá, nicméně zajímavostí bylo řečeno spousta. Jednalo se v podstatě o průřez nejdůležitějších událostí, které se v Japonsku během posledních let odehrály (od havárie už uplynuly roky, odehrála se 11.března 2011).

Uvedu několik detailů, které mě, jako absolutního laika, zaujaly.

• Už v dubnu roku 2011 byl příkon radioaktivity v Tokiu 0,078 mikrosievertů za hodinu. Pro srovnání, přirozené pozadí radioaktivity je v našich oblastech zhruba trojnásobné (0,2 mikrosieverty za hodinu). To není uplně nízká hodnota, ale i tak existují obydlené oblasti, které mají přirozené pozadí ještě několikanásobně vyšší. Radioaktivita je zkrátka přirozené věc a naše těla jsou na ni zvyklá. Organismy, které na Zemi žily před tisicí či miliony let se musely vypořádat s dávkami radiace, které byly řádově vyšší, než ty, které dostáváme dnes. 
• Radioaktivita není až takové svinstvo, jak jsem si myslel. V zasažených oblastech byla radioaktivní pouze tenká vrstva půdy na povrchu. Takže dělníci "úklidových" firem ji různě omývali nebo škrabali, radiaktivní prvky byly z půdy následně odstraněny pomocí speciálních filtrů. Stejný postup (filtrace) se použil i u znečištěné vody.
• Japonci jsou vlastenci. Nebáli se kupovat rýži z postižených oblastí, aby podpořily místní farmáře. Ta rýže byla samozřejmě před uvedením na trh otestována a bylo potvrzeno, že neobsahuje vyšší než povolené množství radioaktivních prvků. 
• Oběti této katastrofy jsou pouze nepřímé. Na nemoc z ozáření neumřel nikdo a ani nikdo neumře. Problém byl se sociálním dopadem. Farmáři, kteří obdělávali svá políčka poblíž Fukušimy po několik generací byli evakuováni do velkých měst. Někteří to neustáli a spáchali sebevraždu. Japonská veřejnost přestala věřit jaderné energii, a nikdo neví, jak to s energetikou v Japonsku bude vypadat v následujících letech. Je to pro ně totiž nejlepší zdroj, kterým by byli schopni pokrýt své nemalé energetické nároky. Všechny jaderné reaktory tam byly odstaveny, ale některé z nich už se budou v následujících měsících opět rozjíždět. Bezpečnostní opatření a počet formulářů, které je nutné před spuštěním podepsat jsou po cunami z roku 2011 ale mnohem vyšší.

Na závěr bych rád napsal, co jsem si z přednášky odnesl. Pamatuju si velice dobře, jak jsem před čtyřmi lety sledoval Lucii Borhyovou v televizním zpravodajství na Nově a viděl jsem obrovský radioaktivní mrak, který se řítil na Ameriku. Tenkrát nás ujišťovali, že do Evropy se nedostane. Realita byla o něco méně dramatická. Pár měsíců po katastrofě se mohli farmáři z oblastí vzdálených jen několik desítek kilometrů od Fukušimy vrátit na své pozemky a pokračovat ve svém řemesle. 

Mediální masáž na mě zkrátka zapůsobila. Stejně jako na miliony Japonců, kteří teď odmítají jaderné elektrárny ačkoli je to pro ně nejlepší možný způsob výroby energie.

Na serveru osel.cz je mnoho zajímavých článků, které se dopodrobna věnují této problematice. Stačí dát do okýnky pro vyhledávání heslo "Fukušima".

Albánská výzva

Zdravím.

Důvod, proč jsem velice dlouho nenapsal ani řádek je velice jednoduchý. Mohl bych se vymlouvat na diplomku, moc práce, přípravu a následnou únavu z Vandrácké padesátky, ustavičné pozorování květináčků v mém pokoji či posedávání v čajovně s přáteli. Ačkoli to všechno proběhlo, prostě se mi nechtělo nic napsat. Ale teď píšu.

Právě jsem opustil přednáškovou místnost v MZK. Probíhala tam prezentace tzv. Albánské výzvy. Jedná se o projekt několika mladých lidí, kterým učarovala vesnice uprostřed ničeho na severu Albánie. Ta vesnice se jmenuje Curraj Eperm a reálně hrozí její trvalý zánik. Cílem toho projektu je dostat do této zapomenuté oblasti nějaké turisty, aby měli místní nějakou motivaci zůstat. V opačném případě vesnice zanikne a němečtí turisté tak přijdou o možnost ubytování uprostřed romantické divočiny.

Kladl jsem přednášejícímu (a sobě) otázku, jestli je vůbec takový projekt žádoucí. Jestli tím, že se sem nahrne banda turistů neztratí ta oblast svoje kouzlo. Na tento dotaz odpověděl přednášející tím, že by tam měl fungovat přirozený ventil, tedy průsmyk ve výšce 850 m. n. m., přes který musí každý návštěvník vesnice projít. Ožralové a batůžkáři by zkrátka museli absolvovat dvoudenní náročný horský trek. Tento přirozený ventil třeba u Mount Everestu nefunguje. Dostat se na vrchol nejvyšší hory světa je ale přecijen jiná motivace než dostat se do nejzapadlejší vesnice v Evropě. Určitě lze najít spoustu důvodů, proč to podpořit, ale má to i svoje stinné stránky.

Ať je to tak, či onak. Přijde mi to jako velice zajímavý projekt. Je to minimálně námět k přemýšlení a příležitost k dobrovolnické činnosti. Už teď jsem udělal to nejmenší co jsem mohl - zveřejnil odkaz. Na jejich stránkách je spousta zajímavých informací. Stojí za proklikání.

Na závěr eště video, které je taky pěkné.