Dnes nemám na srdci nic zásadního. Pouze bych se chtěl podělit o několik myšlenek, které mi proběhly hlavou, zatímco jsem postával na ulici v reflexně zelené vestě organizátora Brněnského půlmaratonu. Závodníků tam bylo hodně (řekl bych, že to byly řádově tisíce) a někteří z nich mě opravdu zaujali. Spíše to byli ale starší nebo méně zdatní běžci, kteří kolem mě proklusali až ke konci. Rozhodně jim ale patří moje uznání.
Říkal jsem si, jaká je škoda, že naše těla se vlivem evoluce a roky strávenými u televize dostala do stavu, že nejsou schopna ani uběhnout 20km po rovině v ideálním počasí. No potom jsou tady ale takové extrémy jako jsou ultramaratonci, kterým nedělá problém uběhnout stomílový závod někde v mexických horách. A zakončit to několika litry piva v místním výčepu.
Nevím jak vy, ale já si myslím, že naše těla byla zkrátka stvořena k pohybu. Nemusí to být pohyb intenzivní, ale aspoň pár kroků naši předci museli za den zvládnout. Zas tak moc toho nenasportuju, ale minimálně procházku na cestě do školy si pravidelně dopřávám. Bez ní je ten můj den takový ospalý, smutný.
No a když jsem tam tak stál žvýkal kus chleba se sejrem. Tak dojelo auto. Řidič s růžovými tvářemi a dvěma bradami stáhl okýnko a byl nepříjemný kvůli tomu, že mu tisíce bežců znemožnilo dostat se na druhou stranu trati a tím mu prodloužili pobyt v autě o několik minut. Asi už se těšil, na pohodlí domova. Možná dávali zrovna v televizi hokej. Nevim. Každopádně nikdo ze závodníků na mě tak nepříjemný nebyl.
Jaké z toho plyne ponaučení? Hýbejte se aspoň trochu, vaše okolí to ocení.
PS: Není vyloučeno, že příští příspěvek bude podobně úvahový a bude se týkat stravovacích zvyklostí našich předků. Musím si to ale v hlavě trochu sesumýrovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat