O víkendu 7.-9.9.2012 se konal závod v extrémním maratonu dvojic. Celkem jsem se této kace obával, protože tréninku jsem moc nedal. Holt trávit celé dny na kole nebo běháním mě moc nebaví, o prázdninách jsem volil spíše kratší intenzivnější zátěž. Věděl jsem taky, že i když to dojdem nebo skončíme po cestě, tak to bude bolet.
Společníka na cestě mi dělal Paca. Na cestu z UB jsme vyrazili už kolem jedné, protože bylo nutné se zaregstrovat v cíli ve Frenštátě pod Radhoštěm a potom dojet společně s ostatními závodníky do Třince. Už cesta z nádraží na náměstí nebyla z nejkratších. Start byl velkolepý - tatra Karla Lopraise, kněz, starosta a ohňostroj.
Hned v prvním stoupání jsme se s Paců nemohli najít, ale nakonec jsme se na kopci zase nějak dali dohromady. Noční pochod v zástupu lidí s čelovkama už asi nikdy neuvidím, bylo to hodně zvláštní a velkou část jsme naše čelovky ani nazapínali, protože prostě bylo vidět. Cesta odsýpala rychle a vklidu jen toho jídla jsem si mohl táhnout méně, protože občerstvovací stanice byla přeplněny jídlem.
Opravdu bolet to začínalo v Čeladné asi na 60tém kilometru, pak už nám nebylo do řeči a kdybychom se někde déle zastavili, tak už to asi nerozchodíme, proto jsme volili kratší cca pětiminutové pauzy. Nebyly ani moc časté, prostě jsme furt šli. Každý z nás jsme prošli několika krizemi, ale to k sedmičce žeprej patří. Ke konci už mě sladké jídlo lezlo opravdu krkem a mám pocit, že teď tak 14 dní nedám do huby nic sladkého. Aj mi z toho už bylo zle a radši jsem nejedl nic, než musli. Do cíle jsme za jásotu diváků doběhli a byli jsme strašně šťastní, že už je to za náma. Prošli jsme celou cestu bez žádných zkratek.
Pár slov na závěr: jeden z nejsilnějších zážitků mého života, 87 km, převýšení 4930, 21 hod 10 min chůze, průměrná rychlost kolem 4,15 km/h v náročném terénu, únava.
Pro zájemce o další informace a detaily z akce je tu odkaz na ofic. stránky akce, můžete si najít i náš tým jmenovali jsme se "Kapúni". Na závěr bych dodal, že s dostatečným tréninkem, bez zdravotních problémů a pokud se nestane něco nepředvídatelného (kotník, koleno, atd.) jde podle mě závod dojít. Je to ale hodně o vůli. Příští ročník už účast neplánuju protože je to extrémní zátěž na pohybový aparát (kolena, šlachy) a chtěl bych se věnovat jiným druhům zátěže.
Žádné komentáře:
Okomentovat