Správkař nožů

Zdarec!

Když se zlomí kuchyňák, nemusí být stále jeho život u konce. Já jsem na naší tescomě odbrousil kus ostří a dodělal ručku z neznámého kousku dřeva, co jsem v dílně našel. Povrchová úprava - včelí vosk rozpuštěný v terpentýnu. Nanesen zatepla.

No a když už jsem měl rozmícháno, tak jsem obnovil nátěr také na noži, který je v naší domácnosti vytížen nejvíce (ten tmavší), protože dokáže uříznout všecko.

Sprchovací projekt

Zdar!

Učinil jsem rozhodnutí. Sprchovací projekt prozatím dávám k ledu. Minulý týden byla některá rána už dost mrazivá a po ranní sprše mi trvalo snad celé dopoledne, než jsem rozehřál svoje ztuhlé (studenou sprchou ochlazené) končetiny. Proto s tím končím.

Škoda no. Celkem mě to bavilo, ale fakt mám strach, že se nachladím. Spíš dám v chladnějších měsících přednost saunování, to mi přijde taky fajn.

Hovory k sobě

Zdarec!

Chtěl jsem se s vámi podělit o knihu, kterou teď zrovna čtu. Jedná se o Hovory k sobě od Marka Aurelia.

Nejprve pár slov k autorovi. Jedná se o římského císaře, který vládl v období mezi lety 161 a 180 našeho letopočtu [1]. Jelikož jeho otec Annius Verus zemřel již v Markově mládí, byl vychováván svým praotcem, po jehož smrti byl adoptován do císařské rodiny císařem Antoniem Piem. Je zajímavé, že vládl římu společně s Luciem Verem. Sám Markus měl na starosti západní část říše, L. Verus spravoval helénizovaný východ říše. Období jeho vlády bylo bohužel poznamenáno neustálými válkami. Nejprve byl východ říše napaden Parthy, kteří vpadli do Sýrie. Markus nestihl ani pořádně oslavit své vítězství a už musel spěchat na sever k Dunaji, kde čelil nájezdům Germánů a Keltů. Jeden z jeho spisů je zakončen větou "Psáno v území Kvádů nad Granuou". Během bojů s germány se tedy ocitá až území nynějšího Slovenska (u Hronu). Z roku 179 pochází pamětní deska Římanů, kterou si dodnes můžete prohlédnout v Trenčíně [2].

Markus Aurelius byl stoupencem tzv. stoicismu. Je to filozofický směr, který vyzdvihuje rozumové schopnosti člověka. Doslova dává recept na šťastný život. Jako jedna ze základních myšlenek se mi jeví to, že dle stoiků nelze rozdělit události na špatné či dobré. Důležitý je náš postoj k nim. Markus Aurelius se velice často zaobírá myšlenkou pomíjivosti a smrti. Neustále poukazuje na to, že s měnící se přírodou se musí měnit i člověk sám. Důležité je proto využít dobře času, který nám zde byl dán. Nezoufat nad tím, že něco nejde, ale pracovat s tím, co nám osud nadělil. Nečekat na to, co nachystá zítřek, nevzpomínat na věci dávno minulé. Dle stoiků máme zkrátka žít přítomným okamžikem.

Je pozoruhodné, jak mohou být myšlenky člověka, který žil před několika stovkami let stále aktuální. Určitě nejsem sám, kterého jeho úvahy oslovují. Tu knihu doporučuju. Je to celkem náročné čtivo, ale velice obohacující. Já to nedokážu číst po troškách a jedu možná až zbytečně rychle. Holt si to projedu eště jednou.

Nakonec eště pár hovorů jen tak pro ukázku nebo pro inspiraci:

Všechno je v ustavičném přeměňování; také ty sám se neustále přejinačuješ a v jistém smyslu "hyneš". A vůbec celý vesmír.  

Ze všech svízelů jsem dnes vyvázl; anebo raději: všechny svízele jsem vyhostil. Neboť nebyly kolem mne, nýbrž ve mně - v mých představách.

Zdravé oko má vnímat všechno, co je viditelné a nesmí říkat: "Rádo bych barvu zelenou", neboť to je znamení churavých očí. A zdravý žaludek má přijímat všechnu stravu stejně jako mlýn všechno, co má za úkol semlít. Právě tak zdravý rozum má být připraven na všechny příhody. Rozum, který říká: "Kéž i mé děti zůstanou naživu!" a "Kéž všichni mé skutky chválí!" - to je ono oko, které hledá jen zelené nebo ony zuby, které chtějí jen měkké. [3]

Cooperův test

Zdar!

Nedá mi to, abych se nepochlubil. Ve svém volném čase téměř neběhám. Chodím pouze na procházky. Ze cviků na nohy jsem se omezil na dřepy s vlastní vahou. Dál se nepouštím do žádných větších akcí, žádní žabáci, dřepy s výskokem ani nic podobného. I přesto jsem si řekl, že vyzkouším, jak natom jsem se svou fyzičkou.

Cooperův test spočívá ve dvanáctiminutovém běhu. Ideálně na atletickém ovále. Dal jsem si ho dneska a se svým výsledkem jsem dost spokojený. Uběhl jsem 2900 m, což znamená, že jsem dle tabulek nadprůměrný běžný smrtelník nebo hodně špatný pokročilý atlet. Stačí.

Budkování

Ještě minulý týden, pocházely veškeré moje poznatky, týkající se ornitologie, z poslechu audionahrávky legendárního Šimkova a Grossmannova vystoupení „Kvído hledá nevěstu“. O víkendu se to ale změnilo. Účastnil jsem se totiž budkovací víkendové akce v Moravské nové vsi.

Protože se člověk o zdejší lužní lesy pěkně stará, čistí je, těží dřevo a udržuje je v „bezvadném“ stavu, trpí místní ptactvo nedostatkem starých ztrouchnivělých stromů, dutin a pařezů. Je proto nutné vyvěšovat našim opeřeným přátelům do korun stromů budky. Vyvěšením to ovšem nekončí. Kromě samotné instalace je nutné se o budky starat. Proto se pečlivě zapisují GPS souřadnice každé z budek a ty se pak musejí každoročně čistit od zbytků hnízd. V trávě a bordelu, který si ptáci během roku do svých příbytků nanosí, se totiž velice rádi ukrývají roztoči a jiné breberky.

Já jsem byl členem čistící skupiny. Nafasovali jsme žebřík, rukavice, GPSku a celý den jsme pobíhali po lese a vybírali hnízda. Všecko dobře dopadlo. Počasí bylo nádherné, ze žebříku nikdo nespadl a do bažiny jsme se taky nepropadli. Trošku jsem čekal, že v některé budce najdeme něco neobvyklého. Třeba žabu nebo náušnicu. Překvapení se ale nekonalo. Fotky nemám, protože jsem fotoaparát zanechal na bytě. Vzpomínky ale zůstanou. Parádní víkend.    

Nejsu žádný eko terorista. Ani si nejsem jistý, jaký názor mám o ochraně přírody obecně. Možná, že právě zobecňování a házení všech lidí, které baví starat se o prostředí kolem nás, do jednoho pytle je právě ten přístup, který nikam nevede. Těžko říct. Každopádně člověk přírodu kolem sebe mění. To je nezpochybnitelný fakt. Snažit se za každou cenu zachovat původní krajinu nedává smysl. Už jen z toho důvodu, že nelze říct co to ta původní krajina je. Je to krajina, která tu byla před tisícem nebo před stovkou let? To nelze rozhodnout. Šak ani ty louky plné orchidejí by v Bílých Karpatech bez zásahu člověka nevznikly.

Určitě ale má smysl snažit se o to, aby ekosystém tady na tom našem kousku území nějak fungoval a aby tvorové, kteří zde žijí s námi, eště nějakou dobu přežili. Doufám, že jsem k tomu tenhle víkend taky trochu přispěl.

Díváme se na dokumenty o přírodě, sledujeme cestovatelské pořady, jezdíme do vzdálených krajin. Místo toho by možná stačilo zvednout se a jít na procházku do lesa za barákem. Dívat se kolem sebe. Častokrát si říkám, jak to tu máme dobré. Věřím tomu, že si to uvědomí i lidi kolem mě. Začnou za sebou zanechávat míň odpadu a začnou žít trochu skromněji. Ke spokojenosti není potřeba mít v baráku tři televize a kamion v garáži. Spokojenost je jinde. To si myslím já.

Sprchovací projekt

Lidský (a tím pádem i můj) život je plný překonávání překážek a nepříjemností. Některé z nich jsou drobné, jiné nabývají obludných rozměrů. Abych se mentálně i fyzicky zocelil a zvykl si na trochu toho nepohodlí, začal jsem se před několika týdny pravidelně každé ráno sprchovat studenou vodou.

Ve svém okolí jsem se setkal s různými reakcemi. Někteří mě podporují, jiní mě nechápou. Spousta lidí mi řeklo, že by to nedokázali, ale to je kec. Zezačátku jsem se do toho musel trochu kopat. Teď se na to ale doslova těším. Chce to pouze překonat ten prvotní šůček ze studené vody. Záměrně nepíšu ledové, protože v tomto období ještě v kohoutku ledová voda neteče. Po krátkém zastuzení je to fakt už jen příjemné. Zatuhlé svaly se pěkně uvolní, končetiny se prokrví a zalepené oči se pěkně rozevřou. Co se týče benefitů, tak pozoruji o něco větší odolnost vůči zimě. Snad si to pouze nenamlouvám. Je pravda, že jsem s tím začal poměrně nedávno. Dále lze říct, že rána jsou pro mě mnohem „svižnější“. Navíc tou sprchou smysluplně využiju čas, kdy se mi louhuje čaj.

Nevýhody? Pár litrů spotřebované vody navíc. Nutnost vstávat o něco dříve. Další mě asi ani nenapadají.

Teď mám v plánu vydržet co nejdéle. Rána už začínají být chladná a bude potřeba dávat si bacha na nachlazení. Nehodlám to lámat přes koleno a valit na sebe studenou vodu, když budu mít teplotu. Nicméně věřím, že trochu toho otužování mi pomůže, aby se mi to nachlazení co nejdéle vyhýbalo.    

Zdarec!

PS: Eště jsem aj stihl nahrát pár fotek z léta. Přešel jsem na novou platformu, která se mi zdá šikovnější a celkem přehlednější než googlovská alba. Odteď tedy nahrávám své fotky na rajče.