Umění říkat ne

Zdravím Tě.

V následující kratičké úvaze se pokusím sepsat pár řádků o tom, jak, kdy a hlavně proč je dobré říkat ne. Připadá mi, že lidé kolem mě s tím totiž trochu bojují. Bojí se odmítnutí okolního prostředí. Bojí se, že nepůjdou s davem a proto raději "drží hubu a krok" a neustále kývají a souhlasí. Ano, půjdu tam s tebou. Ano, udělám to pro tebe. Ano koupím si nové boty, jen proto, že jsou zrovna ve slevě. Ano, dám si s tebou panáka slivovice. Bojíme se být něčím vyjímeční. Nechceme zklamat své okolí a proto obětujeme svůj čas, potenciál, peníze, trpělivost a děláme věci, které ve skutečnosti dělat nechceme.

Neboj se odmítat pokušení, která tě srážejí k zemi. Je možné říci ne jakékoli nabídce či nutkavé myšlence. Pouze je nutné učinit rozhodnutí a za tím rozhodnutím si stát. Ten pocit, když si uvědomíš, že řídíš svůj život, že si uvědomuješ důsledky svých rozhodnutí. Ten pocit považuju za pocit absolutní svobody. Jen máloco se mu vyrovná.

Vyhovět veškerým požadavkům svého okolí není možné. Není možné zavázat se ke všemu, co po tobě chtějí ostatní. Jestliže druhým podáš prst a oni ti utrhnou ruku, pak je někde problém. Ten problém většinou bývá v nás. Nebyli jsme schopni vytyčit si jasné hranice a říct sobě i ostatním co všechno jsme schopni pro druhé udělat. Nestanovili jsme si jasná pravidla stravování, nemáme zvyky, nevybíráme pečlivě z možností, které se na nás hrnou, ale chceme je využít všechny. Z toho pramení věčná nespokojenost, neustálé rozhodování a stres. Abys mohl rozdávat, musíš mít nejprve kde brát. Člověk, který si nevěří a žije pouze z pochval a díků druhých nemůže být nikdy spokojený. Neboj se říct kamarádovi, že s ním dnešní večer nestrávíš. Pokud je rozumný, tak to pochopí. Pokud to nepochopí, tak... To už je na něm.

Dnes jsem řekl ne teplé sprše, rannímu válení v posteli, odmítl jsem obrovské množství nedůležitých informací, které se na mě valily z médií a taky jsem nezůstal sedět doma, ale šel jsem lozit na stěnu. Až se budeš příště rozhodovat, tak si, prosím uvědom, že to, co uděláš je důležité. Stejně tak důležité, mnohdy důležitější, je také to, cos neudělal.

Deník

Buď zdráv, milý čtenáři.

Od posledního příspěvku na tomto blogu uplynula celkem dlouhá doba. Mrzí mě to. Hodlám to napravit a sepsat pár řádků o důležité věci. O psaní deníku. Tento týden jsem se v myšlenkách vrátil k tomu, že jedině pravidelným zapisováním událostí, nápadů, lekcí a pocitů se můžeme opravdu zdokonalit. Člověk je tvor zapomětlivý. Ze včerejška si pamatujeme pouze zlomek. To, co bylo před rokem, je pro většinu lidí už zcela ztraceno. S vyjímkou jedinců, kteří si udržují záznamy o svém životě. Dle mého názoru je tento zvyk nejdůležitějším předpokladem k opravdovému sebepoznání. Pravidelné psaní deníku má místo v životě každého z nás. Forma může být různá. Může to být pár řádků v kalendáři, shrnutí uplynulého týdne v poznámkovém bloku na počítači, nebo pouze pár poznámek načmáraných na kusu papíru, který bude nakonec stejně vyhozen. I tento formát psaní deníku má smysl.

V knize Najděte si svého marťana od Marka Hermana je deníku věnována nemalá část textu. Tato kniha mě inspirovala k tomuto příspěvku, ale součástí následujících úvah budou také myšlenky, které jsem si tak nějak odvodil sám. Hodlám je vypsat v několika bodech. Nuže, do toho.

Absolutní svoboda

Deník je jedno z mála míst, kde může být člověk absolutně otevřený a upřímný. Papír snese všechno. V životě si málokdy můžeme dovolit ztratit zábrany a vyjadřovat se tak, jak je nám to pohodlné. Musíme brát ohledy na druhé, být korektní, slušní. Do deníku si můžeme psát i ta největší zvěrstva, která nás napadnou. Je ale důležité, aby sis uvědomil, že všechno, co napíšeš, vypovídá něco o tvé osobnosti.

Terapie textem 

Formulace myšlenek na papír může být obohacením z důvodu jejich utříbení a vyjasnění. Problém, který je zřetelně definován několika větami v psaném textu, je častokrát mnohem méně děsivější, než pár nejasných strachů v hlavě.

Záznam historie

Je opravdu zajímavé vracet se ke svým zápiskám s několikaletým odstupem. Uvědomit si, žes byl před pár měsíci či týdny jiným člověkem a že jsi řešil problémy, které ti teď přijdou jako naprosté maličkosti. Návrat ke starým záznamům považuju za jeden z největších benefitů deníkování. Vyzkoušeno na mě. Při letošním novoročním bilancování jsem nahlédl do starých zápisek a nestačil jsem se divit. Kdo to nezkusil, jen těžko to pochopí. Ten pocit, když čteš, co jsi napsal před dlouhým časem je nepopsatelný.

Kruh 

Skutečnost, že se nějaký jev opakuje, vypovídá o důležitosti tohoto jevu. Pomocí deníku lze vypozorovat vzorce a dlouhodobá schémata našeho jednání. Vypozorování a uvědomění si, že takový vzorec vůbec existuje, je první krok k jeho řešení - odbourání, upevnění nebo prostému přijetí. Každopádně bez deníku by ses o něm mnohdy ani nedověděl.

The first step in a person's salvation is knowledge of their sin.

Seneca 

Vděčnost

Málokdo dokáže ocenit dary, které mu byly dány. Býváme nespokojení se svou životní situací, řešíme problémy a častokrát si neuvědomujeme, že jsou to vlastně celkem capiny. Sepsáním několika věcí, které jsi dnes dostal, nebo sis pouze uvědomil jejich přítomnost, a za které si vděčný se dá z tohoto stavu věčné nespokojenosti dostat. Tim Ferris má doma velkou zavařovačku. Říká jí Jar of Awesome. Hází si tam lístečky s pozitivními věcmi nebo událostmi, které se mu přihodily. Když je mu smutno nebo postrádá sebedůvěru, tak se podívá na skříň, kde je zavařovačka plná lístečků. Lifehack jak sviňa.

Plusy a minusy

Pomocí deníku lze analyzovat, co se ti během dne povedlo a co se ti naopak nepovedlo. Postupně tak lze vytvářet pozitivní návyky a těch špatných se naopak zbavovat. Už jen psaním nějakého závazku stále dokola, každý den, se ti dostává hlouběji do podvědomí. Pak je možné ten závazek opravdu dodržet.

Systematický rozvoj

Do deníku si můžeš psát odpovědi na zásadní životní otázky, stanovení hodnot. Takovou otázkou může být například naprosto fundamentální "Žiju tak, jak bych chtěl žít?". Zodpovězením složitých otázek v písemné formě si v nich uděláš jasno. Určíš si směr a vydáš se tím směrem. V průběhu času si můžeš stále znova připomínat, jestli směřuješ svým životem a jednáním tam, kam chceš směřovat a nebo se jen necháš náhodně vláčet událostmi, které se ti tak nějak dějí.

Někdo se dívá

Pouhyým zaznaměnáváním událostí získáš pocit, že tě někdo stále pozoruje. Že žádné rozhodnutí, které jsi učinil není bez důsledku. A tak to má být, protože to je pravda. Založil jsem si excelovskou tabulku s názvem habit tracker. Zaznamenávám si tam dny, kdy jsem cvičil, kdy jsem si dal studenou sprchu a kdy jsem si nevyčistil zuby před spaním. Po jejím založení jsem začal ty návyky provozovat téměř bez vyjímky. Doporučuji.

Psaní deníku je práce. Je to nevděčné. Málokomu se do toho chce. Zabírá to čas a člověk se k tomu musí překonat. Musí vzít do ruky papír a tužku (nebo klávesnici) a musí něco vytvořit. Uvědomuješ si vůbec, kolik toho dnešní člověk zkonzumuje? Za den přečteme hromadu článků, nápisů, díváme se na filmy a posloucháme hudbu. Všechny výše zmíněné činnosti jsou pouze pasivní konzumací. Je nám zatěžko sepsat pár řádků textu. Dokážeme vůbec ještě tvořit? Kreativně myslet a rozumně se vyjádřit písemnou formou? Vždyť k tomu jsme byli vedeni již od základní školy. Málokdo se ale dnes obtěžuje tím, aby byl jeho text srozumitelný a bez zbytečných chyb. Určitě se to nedá říci o všech a já jsem za to rád. Jsem rád, že stále existují lidé, kterým není jejich osobnostní růst ukraden. Pak se ještě najdou lidé, kteří by deník rádi psali, ale nemají na to čas. Dle mého soudu je to kec. Psaní textu je, stejně jako čtení, věc zvyku. Pokud to budeš dělat pravidelně, budeš se v tom zdokonalovat a bude ti to trvat stále méně a méně času. Začne tě to bavit a když uvidíš výsledky, budeš stále víc namotivován. Pomocí psaní deníku můžeš objevit spoustu vzorců ve svém chování nebo v tom, jak se k tobě chová okolí. Jestliže si vyhradíš pár minut denně (nebo týdně) na shrnutí těch nejdůležitějších uplynulých událostí, pak nebudeš litovat. Určitě.

Na tento týden jsem si zvolil následující výzvu. Každý den ráno si zapíšu několik myšlenek, bodíků, zkušeností, kladných či záporných událostí z předchozího dne. Taktéž bych chtěl sepsat jeden příspěvek na můj blog. Ale počkat! To mám vlastně ale hotovo. Paráda. Můžu jít konzumovat :)

Každé těkání je známkou chorobného ducha

Buď zdráv, milý čtenáři.

Během posledních dní jsem se častokrát zamýšlel, zdali je lepší zkoušet stále nové věci a nebo se spokojit s tím, co mám. Tato otázka může být položena v mnoha rovinách. Má smysl se učit stále novým věcem? Má smysl hledat a překonávat stále nové výzvy? A co hmotné věci? Měl bych si koupit novou bundu, protože ta stará už vyšla z módy? No a v neposlední řadě bych si tuto otázku mohl položit v souvislosti s místem, kde chci žít a nebo kam bych chtěl vycestovat. Má smysl probírat se všemi možnostmi a snažit se maximalizovat zisk z daného rozhodnutí? Odpovědí může být následující úryvek z druhého listu Luciliovi od Senecy.

Je třeba soustředit se na ohraničený počet tvůrců a jim dát na sebe působit, chceš-li si osvojit něco, co by v mysli věrně utkvělo. Ten kdo je všude není nikde. Lidem, kteří žijí v ustavičném cestování, přihází se, že mají mnoho známostí a žádného přítele.

Pokusím se poskytnout svou interpretaci této věty a vlastně i celého listu. Budu-li si chtít zvolit knihu ke čtení, pak se mi zcela jednoznačně bude lépe vybírat z knih tří než z šesti. Rozhodování je náročné. Odebírá velké množství energie a nelze jich během dne učinit neomezené množství. Když jsme unavení, tak už nemáme sílu na rozhodování o tom, co se bude přes víkend vařit. To rozhodnutí je možné udělat hned. Pravděpodobnost, že bude nesprávné, je však mnohem větší, než kdybychom jej učinili odpočatí. Stejně tak je to s vůlí. Večer už polevujeme a děláme věci, které nás doopravdy nikam neposunují. Spíše naopak. Po náročném pracovním dni si dopřáváme sladkosti nebo jiné odměny v různých formách. Unavení říkáme a děláme věci, kterých pak litujeme.

Způsob, jakým lze omezit počet špatných rozhodnutí je následující. Omezit počet rozhodování. Není nic špatného na konzumaci stále stejných pokrmů. Spíše naopak. Řekl bych, že při jejich správné volbě, je to dokonce žádoucí. Všechny zvyky, které máme jsou vlastně činnosti, nad kterými už moc nepřemýšlíme. Děláme je tak trochu automaticky. Cílem správně smýšlejícího člověk by mělo být zapojení správných zvyků do svého života a určitá "automatizace" činností, které nemají velký dopad na hodnoty, které jsou pro něj důležité. Pak zbývá dostatek rozhodovacího potenciálu na rozhodnutí, která maji velký význam.

Opět se vracím k myšlence minimalismu. Jídlo, oblečení, kamarádi, informace. Ve všech těchto oblastech je zjednodušení vlastně obrovskou úlevou. Jednoduchý šatník nesvádí k dlouhému vybírání toho, co si dnes vezmu na sebe. Stýkání se stále stejnými lidmi je vlastně jednodušší. S těmito lidmi si stále máme co říct. Nejsou nám vzdálení. Proč si nepřečíst knihu, kterou jsem četl před dvěma lety a velmi se mi líbila? To, že se mi bude líbit i podruhé je téměř zaručeno. Možná si z ní odnesu i něco nového, co jsem dříve nepostřehl. Napsáno toho bylo už spoustu. Kdybych měl přečíst z každé knihy na světě pouze jednu stranu, tak by mi to zabralo pěkných pár let. Možné, že bych to za svůj život ani nedokázal. Rozhodně by mi to ale nic nedalo. Informace bez kontextu nedávají smysl. V určitém momentu je nutné se specializovat a vybírat si informace, kterým dokážu porozumět. Na základě znalostí, které už mám.

Se cvičením je to stejné. Nelze být vrcholovým maratoncem a ještě u toho vzpírat. Pokud bych přebíhal od jednoho sportu ke druhému, nezdokonaloval bych se v žádném. Neříkám, že bychom měli číst stále stejnou knihu furt dokola. Nebo že bychom měli stále dělat pouze jeden cvik. Říkám jen, že bychom se neměli nechat zahltit možnostmi, které nám dnešní svět nabízí a měli bychom být spokojeni s tím, co se nám podařilo vybudovat. Jednou ses vydal po nějaké cestě, tak na ní setrvej. Neustálým vracením si nikterak nepomůžeš.

Neprospívá tělu a výživy mu nepřidá pokrm, který z něho hned po požití odchází. Uzdravování nemocného nic nebrzdí tak, jako častá změna léků. Nezacelí se rána, k jejímuž zhojení pokusně střídáš léčiva. Nezmohutní rostlina, kterou často přesazuješ. Ani dobrá věc neprospěje, dopřeješ-li jí jen letmé působení.

Kam upíráš svůj zrak?

Zdravím Tě,

v následujícím příspěvku bych se rád podělil o myšlenku, o které jsem nedávno rozjímal. Ve zkratce by se dala shrnout takto. Málokdy si uvědomujeme, jak důležité je, kam směřujeme svůj pohled, kam se díváme.

Uvedu příklady oblastí, kde je pohled velmi důležitý. Prvním z nich je jízda na motocyklu či na kole. Před zatáčkou je přirozené naklonit hlavu na stranu, na kterou budeme zatáčet. Člověk, který upírá svůj zrak pod sebe moc daleko nedojede. Dívat se před sebe, do oblasti, ze které může hrozit nebezpečí je přirozené a žádoucí.

Dalším příkladem může být například směr pohledu při provádění cviků, náročenjších na koordinaci. Mám na mysli třeba mrtvý tah či kettlebell swing. Při těchto cvicích se doporučuje zrak upírat na jedno místo. Zhruba 5-10 metrů před sebe. Člověk si tak zachová pevný bod v prostoru a je lépe orientován. Hrozí mnohem menší riziko ztráty vědomí či nevolnosti při provádění cviku.

Nebo třeba lidé, kteří jsou nám pravidelně "na očích". Do značné míry ovlivňují náš život a pomáhají utvářet naši osobnost. Ne nadarmo se říká, že jsme průměrem pěti lidí se kterými se stýkáme nejčastěji. Je jen na nás, zdali se budeme večer co večer dívat na kriminální příběhy plné násilí a negativních emocí. A nebo zvolíme například setkání s někým blízkým či procházku po městě. Jako vhodná večerní zábava může posloužit četba životopisu nějaké zajímavé osobnosti. Člověka, který toho mnoho dokázal a od kterého můžeme načerpat nějakou inspiraci.

Proto, až zítra otevřeš oči, soustřeď se na to, kam upřeš svůj zrak. Je důležité na co se díváme. Protože to, kam se díváš, určuje tvůj směr.

Zašlá sláva jedné světnice

Kdoví co všechno se tu kdysi odehrálo.

Jednodenní půst

Zvol si několik dní, spokoj se v nich s nejskromnějším a nejlacinějším pokrmem i hrubým a drsným šatem a řekni si: "Tohohle ses tedy bál?"

Seneca 

Minulý týden jsem se odhodlal k experimentu ve formě krátkodobého (jednodenního) půstu. Rozhodl jsem se tak z mnoha důvodů, jež v tomto příspěvku vyjmenuji. Podělím se o to, jaká pravidla jsem si nastavil a jaký to na mě mělo vliv. Chtěl bych shrnout pozitiva i negativa krátkodobého hladovění. Kdo ví? Možná i někoho inspiruji k podobnému experimentu.

Na začátku jsem si položil několik otázek. Proč to dělám? Proč mě myšlenka na hladovění už několik měsíců/let pronásleduje? Proč jsem se doposud neodhodlal to vyzkoušet? Opravdu je tak strašné mít několik hodin hlad?

Jednotlivé důvody a odpovědi na otáky jsem si vypsal pěkně pod sebe.

Zdravotní benefity 

Naposledy, když jsem držel půst, bylo to tuším rok zpátky, jsem se cítil dost blbě. Bylo to pro mě spíš utrpení. V mnoha článcích a knihách se ale dočítám, že hladovění je pro lidský organismus vlastně dost přirozená věc a z dlouhodobého měřítka nám prospívá. Těmi články myslím například [1] nebo [2]. Dále jsem se inspiroval od lidí, kteří už mají něco za sebou a zjistili, že pojídat celý den rohlík za koláčem není úplně optimální. Mnoho úspěšných (a hlavně zdravých) osobností sednou k jídlu pouze jednou denně. Nebo alespoň nesnídají. Můžu jmenovat například Pavla Tsatsoulina nebo ledového muže Wima Hofa. Doktor Peter Attia zkoumá (většinou na sobě) účinky hladovění na lidský organismus a na sportovní výkon. Jeho dosavadní výsledky mimo jiné nasvědčují tomu, že hladem a ketózou by se dala za určitých okolností léčit rakovina. Inspirován těmito osobnostmi se snažím ráno omezovat sacharidy. Od té doby co jsem vločky vyměnil za sardinky se zeleninou cítím více energie a vydržím v pohodě až do oběda. Před tou změnou mě většinou chytaly "hlady" a já je musel zahánět. Často ve spěchu. Dá se tedy tvrdit, že na tom něco bude. Alespoň mě to tak připadá. Hladovění má údajně pozitivní vliv na inzulinovou odezvu. Tím mám na mysli ospalost po jídle a vůbec. Jestli tělo je schopno rozeznat pocit sytosti. Během půstu si odpočine trávicí soustava a zbývá pak více energie pro ostatní orgány. Například pro svaly či mozek. V hladovém módu se má naše tělo snad přepnout do režimu, ve kterém "požírá" staré a nemocné buňky. To vše patří ke zdravotním benefitům hladovění. Asi by se dalo ještě pokračovat, ale nejsem odborník a proto nebudu rozepisovat odborné záležitosti.

Posílení vůle

Hladovění beru jako formu mentálního cvičení. Řekl jsem si, že pokud se mi podaří vydržet a překonat pocit nepohodlí, pak se zvýší moje sebevědomí. Budu se cítit svobodnější, protože nebudu otrokem svého žaludku. Budu si moci zvolit, zdali dám přednost práci, zábavě nebo jídlu.

Ušetření času a peněz

Jídlo (konzumace i příprava) mi zabere klidně i několik hodin denně. Chtěl jsem si vyzkoušet, zdali bude tento rozdíl znatelný a jak ten čas využiju. K finanční stránce nemám moc co dodat. Snažím se stravovat kvalitně a sním toho celkem dost, takže utratím dost peněz za jídlo. Navíc, ušetřit před Vánoci nějakou tu stovku by přišlo vhod snad každému.

Duchovní, filozofické důvody

Je hromada lidí, kteří si nemohou vybrat co budou jíst. Dokonce je spousta lidí, kteří umírají hladem. Máme se to opravud dobře a jídla si kolikrát úplně nevážíme, bereme jej jako samozřejmost. Chtěl jsem si to připomenout a uvědomit si, že potraviny na pultech našich obchodů jsou obrovský dar a že bych si jich měl mnohem více vážit.

No a jak to dopadlo?

Dopadlo to výborně. Neumřel jsem. Necítil jsem se špatně. Spíš naopak. Pocit prázdnoty byl hodně příjemný. Za ten den jsem toho stihnul hromadu udělat. Ten ušetřený čas jsem využil kreativně. Mám pocit, že jsem za ten den stihl hrmoadu věcí. Byl jsem stále zaneprázdněný a proto pro mě nebyl problém na jídlo nemyslet. Nebyl to teda uplně striktní půst, kdy bych pil pouze vodu. Měl jsem 2 kávy a nějaký čaj. Důvodem bylo, že jsem si to nechtěl znechutit. Řekl jsem si, že přitvrdit můžu vždy. Cvičit jsem nebyl, ale v půstech hodlám pokračovat. V budoucnu bych chtěl otestovat svoji výkonost s prázdným žaludkem. Snad jediný negativní pocit spočíval v tom, že mi byla zima. V místnosti, kde se lidé potili a otvírali okna jsem byl v košili a ve svetru a bylo mi tak akorát. Dalo se to ale přežít. Za ten pocit čistoty a "jasné hlavy" to určitě stálo.

Když je to levné, tak toho koupíme víc

Rád bych se podělil o článek [1], který se zabývá zvýšením světelného znečištění ve spojitosti se vznikem úspornějších technologií.

Setkáváme se s tím dnes a denně. Obzvláště pak ve čtvrtek v Kauflandu. "Je to levné, tak si to koupím. Ani me vlastně nezajímá, že to nepotřebuju." Tohle si často říkáme. Příště, až budu nakupovat se budu snažit nedívat na cenu. Spíše se zamyslím, jestli daný produkt opravdu potřebuju. Pokud ano, tak si ho koupím. Klidně i za cenu vyšší ceny.

Zase jídlo

V uplynulém týdnu jsem se zamýšlel nad otázkou zdali je pro nás strava opravdu tak důležitá. Zdali je opravdu nutné hlídat si každou kalorii. Co jíst a co nejíst. Svoje postřehy a myšlenky nehodlám rozepisovat do sáhodlouhých odstavců. Spíše se bude jednat o několik zásadních zvyků či pravidel, které jsou dle mého názoru nejdůležitjěší. A které bychom měli dodržovat. Tak pojďme na to.

Jez pomalu, vědomě. Vnímej chuť jídla a užívej si ji. Nezapínej si k jídlu počítač a ani nic nečti. Před jídlem se uklidni a buď vděčný za to, že máš plný talíř. Důležitější je JAK jíš. Až potom CO jíš.

Svačinky jsou zbytečné. Po tatrance ti bude akorát zle, ovoce hlad nezažene. Počkej, až budeš mít klid na pořádné zdravé jídlo s adekvátním množstvím bílkovin, tuků a sacharidů. Neboj se hladu. Čtyři jídla za den stačí. Nenech se jídlem omezovat.

Nejez průmyslově zpracovávané potraviny a produkty s podezřele dlouhou dobou trvanlivosti. Jez suroviny. Tedy zeleninu, maso, ovoce, semínka, oříšky a tak.

Přizpůsob svoji stravu tomu co zrovna děláš a čeho chceš dosáhnout. Přes týden se drž svým zásad, jez co ti nedělá špatně. Zjednoduš své stravování. Klidně jez stále stejná jídla. Na oslavách si užij dobré jídlo. V přiměřeném množství. Na výšlapu v horách jez úplně jinak než přes týden v kanclu.

Když jsi byl u zubaře a máš umrtvenou půku tváře, radši nic nejez. Budeš pak mít ret rozkousaný do krve.

Vyhni se "drogám". Na pravidelné bázi bys neměl pít alkohol ani kávu. Jednoduché cukry bych sem vlastně zařadil taky. Jednou za čas na chuť? Proč ne. Z pravidelné konzumace výše zmíněných potravin bych už měl trochu obavy. Jsou to výborné nástroje, jak se "nakopnout" nebo uvolnit, ale po čase přestanou fungovat. Potom, když je budeš nejvíce potřebovat, musíš se jimi doslova předávkovat.

Strava není vše. Pro zdraví a dobrou kondici je také hodně důležitý spánek, přiměřený pohyb a psychická pohoda. Jídlo je pouze jeden díl skládačky.

Ranní rutina

V posledních dnech se snažím analyzovat stres ve svém životě. Zajímá mě, proč a kam tak spěchám. Proč chci být brzo v práci? Proč chci mít cvičení rychle za sebou a proč musím stihnout vše co jsem si naplánoval?

Pokud by se to stalo a já bych si splnil všechny úkoly, stejně se zítra objeví nové. Pokud budu spěchat a nebudu si užívat cestu do práce v MHD, tak ztratím hodinu svého života denně. Sice nejsem v buse moc produktivní, ale pořád si můžu číst, poslouchat hudbu, pozorovat lidi, přemýšlet a nebo se dívat ven z okna.

Tak jsem si řekl, že už nebudu spěchat. Začal jsem tento týden. Rána už pro mě nejsou ve znamení hltání snídaně a sprintu na šalinu. Cíleně jsem to změnil a vynechal ze své ranní rutiny. Nemám nastaveného budíka, nevím kdy opustím byt. Výsledkem je, že si ráno ustelu postel a vyvětrám. Pak se v klidu najím sardinek s tvarohem se semínky. Dám si čaj, vyprázdním se a valím ven. Do práce se dostanu cca o 10 minut později. Jelikož mám pružnou pracovní dobu, tak je to totálně v pohodě.

Ještě jsem si uvědomil důležitou věc. Věci musím mít nachystané už večer. Protože pokud se tak nestane, tak je téměř jisté, že něco zapomenu.

Málokoho asi překvapí, že ranní i večerní zvyky a rutiny jsou tak důležité. Nicméně já jsem si svým malým "experimentem" uvědomil, že podle toho jak vypadá moje ráno, vypadá i můj den. Důležité je najít si svůj režim a toho se držet. To, děláme každý den, je důležitější než to, co děláme občas.

Přeju hezký den.

Aplikace byla úspěšně odinstalována

Zdravím Tě, milý čtenáři.

Začátky mých příspěvků začínají v posledním roce dost podobně. Většinou je to něco ve stylu: "Už dlouho jsem sem nic nenapsal." To se ale změní. Jsem o tom přesvědčen. Kde beru tu jistotu? Vysvětlím.

Včera po cestě do práce jsem si v mobilu vypnul aplikaci Facebooku a Messenger jsem úplně smáznul. Moje mobilní zařízení odteď slouží opět k činnostem, ke kterým je primárně určen - k volání a psaní SMS. Už nechci být otrokem sociálních sítí. Mám takový pocit, že mi to víc bralo než dávalo. V posledních dnech jsem si na neurotickém kontrolování mobilu vytvořil solidní závislost. Jestliže už nebudu každou čtvrthodinu kontrolovat, co nového se událo ve světě sociálních sítí, pak mi zbyde hromada času na přemýšlení, učení se a pozorování věcí kolem.

Doufám, že mi to alespoň nějakou dobu vydrží. Začnu jedním týdnem. Pak zanalyzuju, jaký to má dopad na můj život. Pokud bude kladný, budu v tom pokračovat. Chtěl bych svůj život trochu zjednodušit. Cítil jsem, že na mě působí mnoho vlivů a ne všechny působily pozitivně. Pokud trošku "osekám" nepotřebné informace, které se ke mě přes den dostanou. Mohl bych mít v hlavě trochu jasněji. Teď to mám tak, že běhám od jedné věci ke druhé a připadám si, že nedělám žádnou pořádně.

Rád bych se tedy polepšil a alespoň po nějakou dobu sem na blog psal alespoň s frekvencí jednou za týden. Bude se jednat spíše o kratší příspěvky úvahového typu. V hlavě se mi víří mnoho zajímavých myšlenek a některé z nich jsou i objevné. O ně bych se rád podělil. Aspoň se trochu zlepším v psaní českého textu a dá-li Bůh, tak si to i někdo přečte.

Na závěr jedna myšlenka, kterou jsem nedávno četl v knize Daily Stoic [1].

Je důležité naučit se říkat ne. Může se jednat o odmítnutí zbytečné schůzky, zbytečného jídla či zbytečné distrakce od skutečně důležitých věcí. Nechť se nám to všem daří.

Buďte zdrávi :)

Objev!

Všimli jste si někdy, že téměř všechny reklamy na hodinky se fotí ve stejnou hodinu? Já až teď. Je to .. zajímavé.

Schopnost kooperace

Uff. Řeším problém. Zkouším všelijaká řešení. Dlouho na to nemůžu přijít. Zeptám se kolegy, jestli mi s tím může pomoct. Pak to začne. Musím s ním projet všechny způsoby, které už jsem stihnul vyzkoušet. Nakonec, po dlouhém přemýšelní a projetí opravdu všech možných způsobů řešení, se ukáže, že mi pomoct neumí. Tak tohle se mi děje.

Neříkám, že je lepší nikoho se na nic neptat. Občas se najde problém, který je z jiného úhlu pohledu snadno řešitelný. Prostě mě to jen někdy štve. Ale to je život.

Moje verze Trojské války

Za dávných časů se v Malé Asii nacházelo významné město, které neslo název Trója. Za jeho mohutnými hradbami vládnul král Priamos společně s královnou Hekabou. Ta měla jedné noci zlý sen. V tom snu se jí narodil syn, ale v jejím náručí se náhle změnil v hořící pochodeň. Plameny z pochodně okamžitě přeskočily na trojský hrad a pak také na ostatní stavení. Celé město lehlo popelem. Hekaba se svěřila manželovi a ten hned za úsvitu povolal věštce, aby tento sen vyložil.

Královskému páru bylo doporučeno odnést syna, který se královně narodí, do pustých hor. Měl to být jediný způsob, jak zabránit zkáze království. Královna tedy počkala 9 měsíců, porodila syna a s těžkým srdcem nechala syna odnést do jedné průrvy v horách. Děťátko brečelo a naříkalo, ale ani po několika dnech si jej neodnesla medvědice, vlčice ani žirafa. Mladý Paris tedy umřel v horách, Helena nebyla unesena ze Sparty a Trojané mohli žít svoje spokojené životy dál. Takovým způsobem zabránil moudrý královský pár desetileté válce.

Už jsi viděl tu novou XYZ?

Lidé produkují neuvěřitelné množství odpadu. Občas se nad tím zamýšlím. Kolik terabytů dat je lidstvo schopno vyprodukovat za jediný den? Jakoby nestačilo, že nás na každém kroku sledují bezpečnostní kamery a neuvěřitelné kvantum různých senzorů, rozmístěných po celém světě, zaznamenává nejrůznější ukazatele, ve kterých lze najít souvislosti jen velice obtížně. Každý chce mít navíc všechno natočené a vyfocené. Nikdo nestojí o sdílení dat. Každý chce mít SVŮJ obrázek eiffelovky na SVÉM počítači. Jako důkaz, že tam byl. Pokud nějaká událost není zdokumentovaná (alespoň třikrát), jakoby se nestala. Lidé tráví čas ukládáním svých zážitků na horší časy. Aby je mohli prožívat mnohokrát po sobě. 

Netvrdím, že je to uplně špatně. Mám sice drobný osobní problém s focením a točením videa. Nerad stojím před objektivem. Točení videa ze mě dělá herce, zbavuje mě přirozenosti a celkově při něm nemám dobrý pocit. Chtělo by se říct, že je to můj rybíz. Myslím ale, že nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že jen naprostá menšina lidí je schopna se před kamerou chovat zcela přirozeně a nenuceně se bavit. Paradoxem ale je, že se rád na fotky z nějaké akce či společenské události rád podívám. Každopádně by se to s tou dokumentací nemělo přehánět. Snad mi v tomhle dá alespoň někdo za pravdu.

Ale. Trochu jsem odběhl od záležitosti, o které jsem chtěl původně psát. Takže rychle zpět. Naše společnost je (kromě produkce odpadu) posedlá zkoušením nových věcí. Uvedu příklad. Kdo neviděl nové Star Warsy je považován za ignoranta. Jsme masírováni novými tituly, které se v televizi, kinech a na pultech knihkupectví točí jako na obrtlíku. Měli bychom číst nové knihy a sledovat nové filmy, protože jenom v nich jsou aktuální témata. Včerejší noviny jsou staré, vše se rychle mění. Tak je nám to předkládáno. Já ale tvrdím, že život je jen tak rychlý, jak rychle ho žiješ. Pokud věčně nemáš čas, je to tím, že nejsi ochoten obětovat některou z tvých aktivit, aby sis ho udělal. Jednoduché.

Nemám v globále nic proti zkoušení nových věcí, ale jako mnohem rozumnější variantu přístupu ke kulturní tvorbě považuju pohled z poněkud konzervativní strany barikády. Proč se nezaměřit na osvědčenou klasiku? Pokud nějaký film zůstává oblíbený i po několika desítkách let od jeho natočení, pravděpodobně to svědčí o jeho kvalitě. Chtělo by se dokonce říct, že je “nadčasový”. To, že lidé v minulosti řešili jiné problémy je kravina. Mění se jen kabát, ale uvnitř zůstáváme stejní.

V případě knih je ta změna ještě víc znát. Texty, které jsou staré několik stovek let, nám stále mají co nabídnout. Jako příklad bych uvedl některé filozofické texty stoiků, o kterých jsem se už zmiňoval v předchozích příspěvcích. Kniha přísloví v Bibli je výborné čtivo. Labyrint světa od Komenského taky není žádná novinka, ale rozhodně stojí za to. Ano, forma starých textů může být někdy obtížně uchopitelná, ale ne vždy. Dají se najít i díla, která jsou velice slušně přeložena či přepsána.

Bylo toho natočeno a napsáno tak moc, že není v silách jediného člověka vidět, přečíst a slyšet všechno. Navíc jsme obdařeni darem zapomínání, což se hodí, protože se můžeme k těm nejlepším dílům vrátit znova. Kolikrát chceme. S největší pravděpodobností v nich budeme stále objevovat něco nového, nečekaného. Tento příspěvek bych proto rád zakončil doporučením.

Vybírej si, čemu se vystavuješ. Platí to stejně snad ve všech ohledech. Stejně jako nemůžeš požrat všechno co vidíš na stole (jitrnica s jabkem asi není dobrá kombinace), není dobré ani nechat se krmit vším, co ti naservírují v televizi. Všechno to, na co se díváš a co čteš tě ovlivňuje. Ať chceš nebo ne. Nech se ovlivňovat pouze těmi správnými myšlenkami. Místo zkoušení stále nových věcí si zkus nechat něco doporučit. Neměj strach se k dobré knize vrátit. Klidně i vícekrát. Pokud byla dobrá poprvé, bude snad dobrá i podruhé. Nemusíš ji číst celou. Klidně přeskakuj. Vyber si pouze kapitolku. Čti pozpátku, odprostřed. Stejně už víš, jak dopadne.

Zdraví chip, řečený konzervativní

Praktický pesimismus

Je půl sedmé a já jsem připraven na to, že dnes bude hnusně, ztratím peněženku a potkám minimálně tři kretény, se kterýma nebude žádná domluva.

Večer snad budu příjemně překvapen, že se nic z toho nestalo.

Buď první!

Navazuji na sérii motivačních, osobnostně rozvojových příspěvků. Nedávno jsem se (opět) setkal s principem, který je pro mě v určitém smyslu nový a objevný. Když se nad ním člověk zamyslí, tak je ale zcela logický a nic “objevného” na něm není. V anglickém originále je nazýván “Concept of going first”. Netuším, kde přesně jsem na něj narazil. Pravděpodobně to bylo v jednom z dílů audio pořadu The Tim Ferris Show. Jo. Určitě to bylo v něm. Konkrétně v této epizodě, kterou mimochodem doporučuji, protože je to takový kompilát myšlenek, které byly proneseny zajímavými a hlavně úspěšnými hosty tohoto pořadu během celého roku.

O co se jedná? Ve zkratce by se ta myšlenka dala shrnout následovně. Buď první. Nečekej na lidi okolo. Uvedu příklad. Pokud neoslovíš to děvče na ulici jako první, ona to pravděpodobně sama neudělá. Pokud se nerozhodneš odjet do pouště, splnit si svůj celoživotní sen, nikdo jiný to za tebe neudělá. Musíš být zkrátka první.

S myšlenkami podobného druhu jsem se setkal také ve velice zajímavé a hlavně motivující přednášce od Marka O. Váchy, která proběhla v muzeu JAKa v UB. Odkaz zde. Autor je zde uvádí trochu v jiném kontextu, ale jádro zůstává stejné. Popisuje zde velké věci, které mohou vzniknout v umění nebo v mezilidských vztazích, v dobrovolnictví. Ovšem pouze za předpokladu, že využijeme svobody, která nám byla dána a budeme je společně vytvářet. To je mimochodem velice pěkná myšlenka křesťanství. Bůh dal člověku svobodu, aby se sám rozhodl, jestli žít v hříchu a nebo se dát cestou spasení. Není to žádný despota, což je sympatické.

Krásným příkladem člověka, který se nebál být první a ukazoval lidstvu cestu, je velký český myslitel Jára Cimrman. Byl to právě Jára Cimrman, kdo objevil, že vyfukováním cigaretového kouře do umyvadla zlato nevzniká. Kdo jiný by celému lidstvu ukázal, že tudy cesta nevede? Že je to slepá ulička. Vždyť i tyto slepé uličky dokážou lidstvo posunout dále. I z chyb se můžeme poučit. Naštěstí je stále co objevovat.

Most za měsíc

Jedním z mých úkolů na leden bylo dostat se do polohy mostu a setrvat v ní po nějakou dobu. Pro flexibilní jedince žádná výzva, ale pro mě to trochu výzva byla, protože v pohyblivosti su dost špatný. Zkrácenost a zatuhlost horní části zad jsou problémy, se kterými se potýkám už dlouho.

Proč zrovna mosty? Odpověď je jednoduchá. Je to účinný cvik na protažení svalů kolem páteře v celé její délce. "Otevírá" se jimi hrudník. Jinak řečeno, protahuje se jimi pletenec ramenní a břišní svaly, zatímco svaly hýždí jsou jimi posilovány. V neposlední řadě jsou jimi protahovány také kvadricepsy (svaly na přední straně stehen), které se častokrát při celodenním sezení zkracují.

No takže jsem si řekl, že mosty jsou dobrý nápad. Bude stačit, když se do něj dostanu z lehu na zemi. Jaký zvolit postup? Postupně. Pomalu. Vytrvale. Vyšel jsem ze série cviků, která je popsána v knize Convict Conditioning od Paula Wadea. Tahle kniha je mimochodem celkem zajímavý studijní materiál k posilování s vlastní vahou. Její autor byl nějakou dobu ve vězení a dlouhou chvíli si krátil pravidelným cvičením. Je to pěkný koncept. Čtenáři je kladeno na srdce, že se nemá nic uspěchat. To se neshoduje s tím co vidím občas v reklamách na internetu. Znáte to. Titulky jako "Zhubla jsem 10 kg za dva dny" nebo "Anglicky za pět minut" jsou na denním pořádku. Ale pojďme od toho. Zkrátka. Kdo si chce přečíst víc o cvičení bez železa a za 10 let chce umět shyb jednou rukou, ať si sežene tuhle knihu.

Zpět k mostům. Jednotlivé cviky jsou na obrázku níže.

Takže každý ze cviků jsem dělal 5 dní. Každý den zrhuba tři sérky. Počet opakování byl volen podle míry mojí únavy a náročnosti cviku. Například první cvik jsem dělal po deseti opakováních, ale ten čtvrtý už pouze po pěti. Po dvaceti dnech jsem udělal most. Jednoduché.

Neříkám, že by každý měl umět udělat most. Tím, že jsem to zvládl já se ze mě určitě nestal artista století. Jen jsem chtěl poukázat na koncept, který považuju za velice účinný nástroj pro osobní nebo jakýkoli jiný rozvoj. Začni pomalu, nespěchej, vytrvej. Nauč se nové vzorce, ale dopřej svému tělu a duši čas na přizpůsobení a odpočinek. Takže jaký je tvůj cíl? Číst hodinu denně? To je dost, já bych začal pěti minutama a postupně to prodlužoval. Klik na jedné ruce? Začni obyčejnýma, jestliže ti nejdou, použij lavičku na zvýšení nebo začni u stěny. Pokud je odhodální opravdové a ty ses pro něco rozhodl, pak setrváš a pokrok je zaručený.

"Na konci budeš stát nejvejš."...  Rocky Balboa

Nejlepší dieta

Nedávno jsem narazil na hodně zajímavou myšlenku, která mi utkvěla v hlavě. Jedná se o náhled na problém z úplně opačného úhlu pohledu. Zkusím uvést příklad aplikace této myšlenky při změně stravovacích návyků. Náš jídelníček obsahuje hodně nezdravých jídel. Všichni si to uvědomujeme. Novoroční předsevzetí bývají proto variací na téma "Nebudu jíst ... "

Co takhle podívat se na problém z opačné strany? Předsevzetí na zítřek by potom nabylo tvaru: "V každém jídle sním kus zeleniny." Budu mít potom chuť na sladké? Pochybuju. Zelenina je dost sytá a žaludek zaplácne celkem solidně. Při tomto přístupu si navíc musím dobře rozmyslet, jestli je ta tatranka na svačinu dobrý nápad, protože ji budu muset doplnit o půlku papriky. A to je, přátelé, celkem nechutná kombinace.

Já osobně nějakou dietu zatím neřeším, ale uvědomuju si, že by se dalo na mých stravovacích návycích leccos vylepšit. Výše popsaným stylem se snažím bojovat například s nadměrnou konzumací kávy. Moje předsevzetí na dnešek: "Dáš si v práci jeden Pu-erh."

Moje rada tedy zní: "Nebojte se podívat na řešení svých problémů z poněkud netradičního úhlu. Nic není černobílé a vše má dvě strany mince. A tak dál."

PS: Hlavně žádné velké závazky. Jedna prkotina na den (např. můj čaj) úplně stačí.

Tři věci, které mi dnes udělaly radost

Ahoj.

Chtěl bych se podělit se všemi škarohlídy o jeden návyk, který se mi povedlo vypěstovat. Tento zvyk mi pomáhá brát život mnohem pozitivněji. V tomhle ohledu mám stále co zdokonalovat, ale nějak se začít musí a já jsem už začal.

Je to už více než 30 dní, co jsem začal aktualizovat svůj deník se železnou pravidelností. Každý den. Většinou večer.

Mimo jiné si do něj píšu 3 věci, které mi ten den udělaly radost. Fakt to není problém. Mohlo by jich být i 10, ale já bych se nerad opakoval a chci u toho vydržet co nejdéle. Proto píšu pouze tři. Mohou to být opravdové drobnosti. Nedávno jsem měl den, který stál fakt za psí štěk a já jsem si odpoledne říkal tohle: "Chlape, měl by ses zaměřit na malé věci a mít z nich radost. Protože jinak nebudeš mít večer co psát do deníku." A tak jsem taky učinil. Ten den byl fakt špatný. V deníku po něm ale zůstaly pouze tři maličkosti, ze kterých jsem měl radost:

* vůně čerstvě otevřené kávy
* banán k svačině, byl sladký a já jsem si ho fakt vychutnal
* poznal jsem osobu XY, nechť je mi odstrašujícím příkladem, tak jako on bych opravdu skončit nechtěl

Tak jo. O to jsem se chtěl podělit. Přeju hezký den.

Vít

Štastné a veselé

Tak je to skoro za námi. Vánoční čas se chýlí ke konci a já už mohu s klidným svědomím tvrdit, že se mi povedlo splnit můj předvánoční závazek. Tenhle rok jsem si totiž řekl, že nebudu jíst vánoční cukroví. Povedlo se. Neměl jsem ani kousek.

Časem se možná dostanu k tomu, že omezím sladkosti jako takové. Omezení konzumace cukroví je přinejmenším dobrý začátek. Vybral jsem si ho z několika důvodů:

• je ho doma téměř neomezené množství
• je neustále k dispozici
• konzumace prvního kousku nezahání chuť, pouze vybízí k dalšímu mlsání

Člověk se cítí trochu nepříjemně, když nemůže ochutnat, popřípadě pochválit, výrobky známých, kteří si na cukroví dali opravdu záležet. Za ten uspokojující pocit po úspěšně zvládnuté výzvě to ale dle mého názoru stojí. Na návštěvu se nejdu najest, ale povykládat. Tím si ospravedlňuji odmítání přichystaných laskomin. A celkově tomu žrádlu a pití přisuzujeme zbytečně velkou váhu. 

Byl bych možná mnohem radši, kdyby si hostitel místo plného stolu přichystal nějaký zábavný program, aby furt nemusela hrčet ta televize s tisíckrát ohranými pohádkami. Něco ve stylu: "Tady mi slož tyhle pucle.", "Dlouho jsme se neviděli. Nedáme partičku šachu?" nebo "Nezdá se ti, že lidi si nejlíp popovídají u skládání uhlí do sklepa?". No dobře nechal jsem se trochu unést. Asi by to tak nefungovalo. Na druhou stranu, když k někomu dojdete a on zmizí na půl hodiny v kuchyni se slovy že vám musí něco přichystat, tak je to na zabití. 

Zpět k mému závazku. Můj maličký krůček z komfortní zóny byl tedy úspěšný. Není třeba dělat velké změny. Ty vedou častokrát pouze k neúspěchu a následné frustraci. Malá změna je reálná a velice často také úspěšná. Já osobně budu určitě dále zařazovat takové drobné výzvy, nebo drobné překážky, do svého každodenního života. Už Seneca tvrdil, že je dobré vystavit se na nějaký čas chudobě. Vědomě a zcela plánovaně. Potom si člověk řekne. Opravdu je to, čeho se bojíš, tak strašné? V neposlední řadě se u takových překážeček člověk trochu zocelí. Kdoví, kdy se to bude hodit. Až bude panovat celosvětový nedostatek vánočního cukroví, já budu poslední, kdo si bude stěžovat...