Čistější voda

Udělal jsem si radost a koupil jsem si do práce skleněnou láhev na vodu. Nic moc si od toho neslibuju. Život se mi pravděpodobně o mnoho neprodlouží. Škodlivin a chemikálií dostávám do svého těla jinými způsoby mnohem víc. Na druhou stranu si říkám, že tím nic nezkazím. Dává mi smysl řídit se upozorněním výrobce. Konkrétně, že lahve nejsou určeny k opakovanému používání. Pár řádků o obsahu hormonů v plastech jsem dohledal na oslovi [1].

Dobrý den pane Chrobák!

Zdarec! Nedávno jsem se účastnil velice zajímavé akce. Jednalo se o tzv. Hmyzí večer. Hmyzí večery pravidelně pořádá klub cestovatelů v Brně. Cílem těchto akcí je dovědět se něco o pojídání hmyzu. Nedílnou součástí večerů je kromě povídání o hmyzu samozřejmě také degustace.

Abych pravdu řekl, tak mě to celkem příjemně překvapilo. Hlavní kuchař Petr Ocknecht byl velice výřečný a dověděl jsem se aj pár zajímavostí. Kupříkladu jsem nikdy neuvažoval nad tím, že Evropa je fakticky jediný kontinent (kromě Antarktidy), kde se nejí hmyz. Nutriční hodnota těch malých obludek je až neskutečná. Obsahují hromadu bílkovin, minerálů a vlákniny. Když je upravíte na másle či tuku, tak se jejich energetická hodnota ještě zvýší. Cukry potřeba nejsou, ale pro českého "žrúta" je zde stále možnost zakusovat chleba.

Okoštovali jsme moučné červy, sarančata, cvrčky, potemníky a dokonce aj šváby. Pro odvážné zájemce byl k dispozici extra velký šváb nebo štír. Na toho jsem ale už neměl odvahu. Navíc jsem byl z pár hrstí hmyzáků (možná překvapivě) už dost zasycen. Ukončil jsem to pouze malým dezertem - bublaninou s příměsí cvrčků. Paca byl trochu smutný, protože chtěl zkusit toho velkého švába, ale nestihl se o něj včas přihlásit.

Obecně lze říci, že při úpravě je důležité konzumovat jen hmyz z ověřeného chovu. Pokud možno vyhladovělý (2-3 dny), dobře přebraný. Spaříte ho ve vroucí vodě, osmažíte na pánvičce, přidáte koření a můžete podávat. Je to jednoduché. Už se těším, až si doma udělám špagety s omáčkou z moučných červů. Mimochodem to spaření je velice důležité, protože někteří hmyzí špinavci mohou mít na svém exoskeletu spory tasemnic a s těma už není žádná sranda.

Pokud byste měli zájem o více informací, tak na tomto odkaze je toho o pojídání hmyzu - entomofágii mnohem více.

Praha

To mi fakt udělalo radost! V Nebrasce je městečko, které je pojmenováno po našem hlavním městě. Dokonce názvy ulic jsou české. Kdoví, jestli v tamější hospodě ještě zaslechnete češtinu...

odkaz na mapy

Obchodníci se smrtí

Když jsem dnes brouzdal po internetu, zaujala mě tato reklama. Ať je ta zelená věc cokoli, tak ji radši nebudu zkoušet. A vám bych to taky nedoporučoval. Pokud nevážíte 160 kilogramů.

Stojan na nože

Za poslední týden se mi povedlo udělat spoustu věcí. U jedné z nich si ale nejsem uplně jistý, jestli se dá považovat za úspěch. Jedná se o lepený dřevěný stojan na nože. Ačkoli se nejširší nůž z naší kuchyně do tohoto stojanu nevejde, stále musím říct, že jsem se toho na něm dost naučil. S výsledkem jsem spokojen. Posuďte sami.

Dále se mi "podařilo" objevit ořechy - hybridy. Trojpůlkáče. Z toho jsem měl taky obrovskou radost.

Zjistil jsem, že zelená nesklizená rajčata nejlépe dozrávají v temnu na proložce při pokojové teplotě.

A taky, že čaj připravený z čerstvě utržených ostružinových listů neni chuťově vůbec špatný. Ty listy jsou zelené celoročně, takže pohoda. Námětem na další projekt je fermentace těch lístků.

No a abych nezapomněl. Dalším projektem, kterému bych se rád pověnoval, je výroba nože ze starého pilníku nebo klíče. Pár jich bylo i na podzimní výstavě nožů v Brně, kterou jsme včera navštívili. 

Fakt pěkné věci tam byly. Kromě kudly s hlavicí ve tvaru hlavy nosorožce se dalo narazit i na modely, které nebyly tak odvážné. Přikládám pár ilustračních fotografií.

Takže sami vidíte, že se pořád něco děje. A to je správné.

Budkování

Ještě minulý týden, pocházely veškeré moje poznatky, týkající se ornitologie, z poslechu audionahrávky legendárního Šimkova a Grossmannova vystoupení „Kvído hledá nevěstu“. O víkendu se to ale změnilo. Účastnil jsem se totiž budkovací víkendové akce v Moravské nové vsi.

Protože se člověk o zdejší lužní lesy pěkně stará, čistí je, těží dřevo a udržuje je v „bezvadném“ stavu, trpí místní ptactvo nedostatkem starých ztrouchnivělých stromů, dutin a pařezů. Je proto nutné vyvěšovat našim opeřeným přátelům do korun stromů budky. Vyvěšením to ovšem nekončí. Kromě samotné instalace je nutné se o budky starat. Proto se pečlivě zapisují GPS souřadnice každé z budek a ty se pak musejí každoročně čistit od zbytků hnízd. V trávě a bordelu, který si ptáci během roku do svých příbytků nanosí, se totiž velice rádi ukrývají roztoči a jiné breberky.

Já jsem byl členem čistící skupiny. Nafasovali jsme žebřík, rukavice, GPSku a celý den jsme pobíhali po lese a vybírali hnízda. Všecko dobře dopadlo. Počasí bylo nádherné, ze žebříku nikdo nespadl a do bažiny jsme se taky nepropadli. Trošku jsem čekal, že v některé budce najdeme něco neobvyklého. Třeba žabu nebo náušnicu. Překvapení se ale nekonalo. Fotky nemám, protože jsem fotoaparát zanechal na bytě. Vzpomínky ale zůstanou. Parádní víkend.    

Nejsu žádný eko terorista. Ani si nejsem jistý, jaký názor mám o ochraně přírody obecně. Možná, že právě zobecňování a házení všech lidí, které baví starat se o prostředí kolem nás, do jednoho pytle je právě ten přístup, který nikam nevede. Těžko říct. Každopádně člověk přírodu kolem sebe mění. To je nezpochybnitelný fakt. Snažit se za každou cenu zachovat původní krajinu nedává smysl. Už jen z toho důvodu, že nelze říct co to ta původní krajina je. Je to krajina, která tu byla před tisícem nebo před stovkou let? To nelze rozhodnout. Šak ani ty louky plné orchidejí by v Bílých Karpatech bez zásahu člověka nevznikly.

Určitě ale má smysl snažit se o to, aby ekosystém tady na tom našem kousku území nějak fungoval a aby tvorové, kteří zde žijí s námi, eště nějakou dobu přežili. Doufám, že jsem k tomu tenhle víkend taky trochu přispěl.

Díváme se na dokumenty o přírodě, sledujeme cestovatelské pořady, jezdíme do vzdálených krajin. Místo toho by možná stačilo zvednout se a jít na procházku do lesa za barákem. Dívat se kolem sebe. Častokrát si říkám, jak to tu máme dobré. Věřím tomu, že si to uvědomí i lidi kolem mě. Začnou za sebou zanechávat míň odpadu a začnou žít trochu skromněji. Ke spokojenosti není potřeba mít v baráku tři televize a kamion v garáži. Spokojenost je jinde. To si myslím já.

Jarní lom 2015

Jarní lom proběhl. Byla to příjemná akce. Kromě klasických lomových pasivit (taroků, vykládání a opékání libereckých párků) proběhla návštěva štoly Mír nedaleko obce Borovec.

Jedná se o volně přístupnou průzkumnou štolu, kde se dá najít hromada minerálů obsahující měď [1]. Je dlouhá 270 metrů a končí mříží, za kterou zimují netopýři. Domů jsem si odvezl pár pěkných kamínků a zážitek absolutní tmy. Chození po štolách pouze se svíčkou bylo taky parádní.

Za zmínku stojí také skutečnost, že byl úspěšně nalezen rum, který zde byl zakopán na zimním lomu. Údajně mu pobyt na čerstvém vzduchu prospěl a chutnal výborně.

Tady je pár obrázků, co jsem napráskal.

Fukušima

Není tomu tak dávno, co jsem byl na přednášce o jaderné havárii ve Fukušimě. Proběhlo to v MZK a přednášel doktor Vladimír Wagner z ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Ta přednáška trvala něco přes dvě hodiny a byla opravdu obsáhlá, nicméně zajímavostí bylo řečeno spousta. Jednalo se v podstatě o průřez nejdůležitějších událostí, které se v Japonsku během posledních let odehrály (od havárie už uplynuly roky, odehrála se 11.března 2011).

Uvedu několik detailů, které mě, jako absolutního laika, zaujaly.

• Už v dubnu roku 2011 byl příkon radioaktivity v Tokiu 0,078 mikrosievertů za hodinu. Pro srovnání, přirozené pozadí radioaktivity je v našich oblastech zhruba trojnásobné (0,2 mikrosieverty za hodinu). To není uplně nízká hodnota, ale i tak existují obydlené oblasti, které mají přirozené pozadí ještě několikanásobně vyšší. Radioaktivita je zkrátka přirozené věc a naše těla jsou na ni zvyklá. Organismy, které na Zemi žily před tisicí či miliony let se musely vypořádat s dávkami radiace, které byly řádově vyšší, než ty, které dostáváme dnes. 
• Radioaktivita není až takové svinstvo, jak jsem si myslel. V zasažených oblastech byla radioaktivní pouze tenká vrstva půdy na povrchu. Takže dělníci "úklidových" firem ji různě omývali nebo škrabali, radiaktivní prvky byly z půdy následně odstraněny pomocí speciálních filtrů. Stejný postup (filtrace) se použil i u znečištěné vody.
• Japonci jsou vlastenci. Nebáli se kupovat rýži z postižených oblastí, aby podpořily místní farmáře. Ta rýže byla samozřejmě před uvedením na trh otestována a bylo potvrzeno, že neobsahuje vyšší než povolené množství radioaktivních prvků. 
• Oběti této katastrofy jsou pouze nepřímé. Na nemoc z ozáření neumřel nikdo a ani nikdo neumře. Problém byl se sociálním dopadem. Farmáři, kteří obdělávali svá políčka poblíž Fukušimy po několik generací byli evakuováni do velkých měst. Někteří to neustáli a spáchali sebevraždu. Japonská veřejnost přestala věřit jaderné energii, a nikdo neví, jak to s energetikou v Japonsku bude vypadat v následujících letech. Je to pro ně totiž nejlepší zdroj, kterým by byli schopni pokrýt své nemalé energetické nároky. Všechny jaderné reaktory tam byly odstaveny, ale některé z nich už se budou v následujících měsících opět rozjíždět. Bezpečnostní opatření a počet formulářů, které je nutné před spuštěním podepsat jsou po cunami z roku 2011 ale mnohem vyšší.

Na závěr bych rád napsal, co jsem si z přednášky odnesl. Pamatuju si velice dobře, jak jsem před čtyřmi lety sledoval Lucii Borhyovou v televizním zpravodajství na Nově a viděl jsem obrovský radioaktivní mrak, který se řítil na Ameriku. Tenkrát nás ujišťovali, že do Evropy se nedostane. Realita byla o něco méně dramatická. Pár měsíců po katastrofě se mohli farmáři z oblastí vzdálených jen několik desítek kilometrů od Fukušimy vrátit na své pozemky a pokračovat ve svém řemesle. 

Mediální masáž na mě zkrátka zapůsobila. Stejně jako na miliony Japonců, kteří teď odmítají jaderné elektrárny ačkoli je to pro ně nejlepší možný způsob výroby energie.

Na serveru osel.cz je mnoho zajímavých článků, které se dopodrobna věnují této problematice. Stačí dát do okýnky pro vyhledávání heslo "Fukušima".