Budkování

Ještě minulý týden, pocházely veškeré moje poznatky, týkající se ornitologie, z poslechu audionahrávky legendárního Šimkova a Grossmannova vystoupení „Kvído hledá nevěstu“. O víkendu se to ale změnilo. Účastnil jsem se totiž budkovací víkendové akce v Moravské nové vsi.

Protože se člověk o zdejší lužní lesy pěkně stará, čistí je, těží dřevo a udržuje je v „bezvadném“ stavu, trpí místní ptactvo nedostatkem starých ztrouchnivělých stromů, dutin a pařezů. Je proto nutné vyvěšovat našim opeřeným přátelům do korun stromů budky. Vyvěšením to ovšem nekončí. Kromě samotné instalace je nutné se o budky starat. Proto se pečlivě zapisují GPS souřadnice každé z budek a ty se pak musejí každoročně čistit od zbytků hnízd. V trávě a bordelu, který si ptáci během roku do svých příbytků nanosí, se totiž velice rádi ukrývají roztoči a jiné breberky.

Já jsem byl členem čistící skupiny. Nafasovali jsme žebřík, rukavice, GPSku a celý den jsme pobíhali po lese a vybírali hnízda. Všecko dobře dopadlo. Počasí bylo nádherné, ze žebříku nikdo nespadl a do bažiny jsme se taky nepropadli. Trošku jsem čekal, že v některé budce najdeme něco neobvyklého. Třeba žabu nebo náušnicu. Překvapení se ale nekonalo. Fotky nemám, protože jsem fotoaparát zanechal na bytě. Vzpomínky ale zůstanou. Parádní víkend.    

Nejsu žádný eko terorista. Ani si nejsem jistý, jaký názor mám o ochraně přírody obecně. Možná, že právě zobecňování a házení všech lidí, které baví starat se o prostředí kolem nás, do jednoho pytle je právě ten přístup, který nikam nevede. Těžko říct. Každopádně člověk přírodu kolem sebe mění. To je nezpochybnitelný fakt. Snažit se za každou cenu zachovat původní krajinu nedává smysl. Už jen z toho důvodu, že nelze říct co to ta původní krajina je. Je to krajina, která tu byla před tisícem nebo před stovkou let? To nelze rozhodnout. Šak ani ty louky plné orchidejí by v Bílých Karpatech bez zásahu člověka nevznikly.

Určitě ale má smysl snažit se o to, aby ekosystém tady na tom našem kousku území nějak fungoval a aby tvorové, kteří zde žijí s námi, eště nějakou dobu přežili. Doufám, že jsem k tomu tenhle víkend taky trochu přispěl.

Díváme se na dokumenty o přírodě, sledujeme cestovatelské pořady, jezdíme do vzdálených krajin. Místo toho by možná stačilo zvednout se a jít na procházku do lesa za barákem. Dívat se kolem sebe. Častokrát si říkám, jak to tu máme dobré. Věřím tomu, že si to uvědomí i lidi kolem mě. Začnou za sebou zanechávat míň odpadu a začnou žít trochu skromněji. Ke spokojenosti není potřeba mít v baráku tři televize a kamion v garáži. Spokojenost je jinde. To si myslím já.