Deník

Buď zdráv, milý čtenáři.

Od posledního příspěvku na tomto blogu uplynula celkem dlouhá doba. Mrzí mě to. Hodlám to napravit a sepsat pár řádků o důležité věci. O psaní deníku. Tento týden jsem se v myšlenkách vrátil k tomu, že jedině pravidelným zapisováním událostí, nápadů, lekcí a pocitů se můžeme opravdu zdokonalit. Člověk je tvor zapomětlivý. Ze včerejška si pamatujeme pouze zlomek. To, co bylo před rokem, je pro většinu lidí už zcela ztraceno. S vyjímkou jedinců, kteří si udržují záznamy o svém životě. Dle mého názoru je tento zvyk nejdůležitějším předpokladem k opravdovému sebepoznání. Pravidelné psaní deníku má místo v životě každého z nás. Forma může být různá. Může to být pár řádků v kalendáři, shrnutí uplynulého týdne v poznámkovém bloku na počítači, nebo pouze pár poznámek načmáraných na kusu papíru, který bude nakonec stejně vyhozen. I tento formát psaní deníku má smysl.

V knize Najděte si svého marťana od Marka Hermana je deníku věnována nemalá část textu. Tato kniha mě inspirovala k tomuto příspěvku, ale součástí následujících úvah budou také myšlenky, které jsem si tak nějak odvodil sám. Hodlám je vypsat v několika bodech. Nuže, do toho.

Absolutní svoboda

Deník je jedno z mála míst, kde může být člověk absolutně otevřený a upřímný. Papír snese všechno. V životě si málokdy můžeme dovolit ztratit zábrany a vyjadřovat se tak, jak je nám to pohodlné. Musíme brát ohledy na druhé, být korektní, slušní. Do deníku si můžeme psát i ta největší zvěrstva, která nás napadnou. Je ale důležité, aby sis uvědomil, že všechno, co napíšeš, vypovídá něco o tvé osobnosti.

Terapie textem 

Formulace myšlenek na papír může být obohacením z důvodu jejich utříbení a vyjasnění. Problém, který je zřetelně definován několika větami v psaném textu, je častokrát mnohem méně děsivější, než pár nejasných strachů v hlavě.

Záznam historie

Je opravdu zajímavé vracet se ke svým zápiskám s několikaletým odstupem. Uvědomit si, žes byl před pár měsíci či týdny jiným člověkem a že jsi řešil problémy, které ti teď přijdou jako naprosté maličkosti. Návrat ke starým záznamům považuju za jeden z největších benefitů deníkování. Vyzkoušeno na mě. Při letošním novoročním bilancování jsem nahlédl do starých zápisek a nestačil jsem se divit. Kdo to nezkusil, jen těžko to pochopí. Ten pocit, když čteš, co jsi napsal před dlouhým časem je nepopsatelný.

Kruh 

Skutečnost, že se nějaký jev opakuje, vypovídá o důležitosti tohoto jevu. Pomocí deníku lze vypozorovat vzorce a dlouhodobá schémata našeho jednání. Vypozorování a uvědomění si, že takový vzorec vůbec existuje, je první krok k jeho řešení - odbourání, upevnění nebo prostému přijetí. Každopádně bez deníku by ses o něm mnohdy ani nedověděl.

The first step in a person's salvation is knowledge of their sin.

Seneca 

Vděčnost

Málokdo dokáže ocenit dary, které mu byly dány. Býváme nespokojení se svou životní situací, řešíme problémy a častokrát si neuvědomujeme, že jsou to vlastně celkem capiny. Sepsáním několika věcí, které jsi dnes dostal, nebo sis pouze uvědomil jejich přítomnost, a za které si vděčný se dá z tohoto stavu věčné nespokojenosti dostat. Tim Ferris má doma velkou zavařovačku. Říká jí Jar of Awesome. Hází si tam lístečky s pozitivními věcmi nebo událostmi, které se mu přihodily. Když je mu smutno nebo postrádá sebedůvěru, tak se podívá na skříň, kde je zavařovačka plná lístečků. Lifehack jak sviňa.

Plusy a minusy

Pomocí deníku lze analyzovat, co se ti během dne povedlo a co se ti naopak nepovedlo. Postupně tak lze vytvářet pozitivní návyky a těch špatných se naopak zbavovat. Už jen psaním nějakého závazku stále dokola, každý den, se ti dostává hlouběji do podvědomí. Pak je možné ten závazek opravdu dodržet.

Systematický rozvoj

Do deníku si můžeš psát odpovědi na zásadní životní otázky, stanovení hodnot. Takovou otázkou může být například naprosto fundamentální "Žiju tak, jak bych chtěl žít?". Zodpovězením složitých otázek v písemné formě si v nich uděláš jasno. Určíš si směr a vydáš se tím směrem. V průběhu času si můžeš stále znova připomínat, jestli směřuješ svým životem a jednáním tam, kam chceš směřovat a nebo se jen necháš náhodně vláčet událostmi, které se ti tak nějak dějí.

Někdo se dívá

Pouhyým zaznaměnáváním událostí získáš pocit, že tě někdo stále pozoruje. Že žádné rozhodnutí, které jsi učinil není bez důsledku. A tak to má být, protože to je pravda. Založil jsem si excelovskou tabulku s názvem habit tracker. Zaznamenávám si tam dny, kdy jsem cvičil, kdy jsem si dal studenou sprchu a kdy jsem si nevyčistil zuby před spaním. Po jejím založení jsem začal ty návyky provozovat téměř bez vyjímky. Doporučuji.

Psaní deníku je práce. Je to nevděčné. Málokomu se do toho chce. Zabírá to čas a člověk se k tomu musí překonat. Musí vzít do ruky papír a tužku (nebo klávesnici) a musí něco vytvořit. Uvědomuješ si vůbec, kolik toho dnešní člověk zkonzumuje? Za den přečteme hromadu článků, nápisů, díváme se na filmy a posloucháme hudbu. Všechny výše zmíněné činnosti jsou pouze pasivní konzumací. Je nám zatěžko sepsat pár řádků textu. Dokážeme vůbec ještě tvořit? Kreativně myslet a rozumně se vyjádřit písemnou formou? Vždyť k tomu jsme byli vedeni již od základní školy. Málokdo se ale dnes obtěžuje tím, aby byl jeho text srozumitelný a bez zbytečných chyb. Určitě se to nedá říci o všech a já jsem za to rád. Jsem rád, že stále existují lidé, kterým není jejich osobnostní růst ukraden. Pak se ještě najdou lidé, kteří by deník rádi psali, ale nemají na to čas. Dle mého soudu je to kec. Psaní textu je, stejně jako čtení, věc zvyku. Pokud to budeš dělat pravidelně, budeš se v tom zdokonalovat a bude ti to trvat stále méně a méně času. Začne tě to bavit a když uvidíš výsledky, budeš stále víc namotivován. Pomocí psaní deníku můžeš objevit spoustu vzorců ve svém chování nebo v tom, jak se k tobě chová okolí. Jestliže si vyhradíš pár minut denně (nebo týdně) na shrnutí těch nejdůležitějších uplynulých událostí, pak nebudeš litovat. Určitě.

Na tento týden jsem si zvolil následující výzvu. Každý den ráno si zapíšu několik myšlenek, bodíků, zkušeností, kladných či záporných událostí z předchozího dne. Taktéž bych chtěl sepsat jeden příspěvek na můj blog. Ale počkat! To mám vlastně ale hotovo. Paráda. Můžu jít konzumovat :)

Jednodenní půst

Zvol si několik dní, spokoj se v nich s nejskromnějším a nejlacinějším pokrmem i hrubým a drsným šatem a řekni si: "Tohohle ses tedy bál?"

Seneca 

Minulý týden jsem se odhodlal k experimentu ve formě krátkodobého (jednodenního) půstu. Rozhodl jsem se tak z mnoha důvodů, jež v tomto příspěvku vyjmenuji. Podělím se o to, jaká pravidla jsem si nastavil a jaký to na mě mělo vliv. Chtěl bych shrnout pozitiva i negativa krátkodobého hladovění. Kdo ví? Možná i někoho inspiruji k podobnému experimentu.

Na začátku jsem si položil několik otázek. Proč to dělám? Proč mě myšlenka na hladovění už několik měsíců/let pronásleduje? Proč jsem se doposud neodhodlal to vyzkoušet? Opravdu je tak strašné mít několik hodin hlad?

Jednotlivé důvody a odpovědi na otáky jsem si vypsal pěkně pod sebe.

Zdravotní benefity 

Naposledy, když jsem držel půst, bylo to tuším rok zpátky, jsem se cítil dost blbě. Bylo to pro mě spíš utrpení. V mnoha článcích a knihách se ale dočítám, že hladovění je pro lidský organismus vlastně dost přirozená věc a z dlouhodobého měřítka nám prospívá. Těmi články myslím například [1] nebo [2]. Dále jsem se inspiroval od lidí, kteří už mají něco za sebou a zjistili, že pojídat celý den rohlík za koláčem není úplně optimální. Mnoho úspěšných (a hlavně zdravých) osobností sednou k jídlu pouze jednou denně. Nebo alespoň nesnídají. Můžu jmenovat například Pavla Tsatsoulina nebo ledového muže Wima Hofa. Doktor Peter Attia zkoumá (většinou na sobě) účinky hladovění na lidský organismus a na sportovní výkon. Jeho dosavadní výsledky mimo jiné nasvědčují tomu, že hladem a ketózou by se dala za určitých okolností léčit rakovina. Inspirován těmito osobnostmi se snažím ráno omezovat sacharidy. Od té doby co jsem vločky vyměnil za sardinky se zeleninou cítím více energie a vydržím v pohodě až do oběda. Před tou změnou mě většinou chytaly "hlady" a já je musel zahánět. Často ve spěchu. Dá se tedy tvrdit, že na tom něco bude. Alespoň mě to tak připadá. Hladovění má údajně pozitivní vliv na inzulinovou odezvu. Tím mám na mysli ospalost po jídle a vůbec. Jestli tělo je schopno rozeznat pocit sytosti. Během půstu si odpočine trávicí soustava a zbývá pak více energie pro ostatní orgány. Například pro svaly či mozek. V hladovém módu se má naše tělo snad přepnout do režimu, ve kterém "požírá" staré a nemocné buňky. To vše patří ke zdravotním benefitům hladovění. Asi by se dalo ještě pokračovat, ale nejsem odborník a proto nebudu rozepisovat odborné záležitosti.

Posílení vůle

Hladovění beru jako formu mentálního cvičení. Řekl jsem si, že pokud se mi podaří vydržet a překonat pocit nepohodlí, pak se zvýší moje sebevědomí. Budu se cítit svobodnější, protože nebudu otrokem svého žaludku. Budu si moci zvolit, zdali dám přednost práci, zábavě nebo jídlu.

Ušetření času a peněz

Jídlo (konzumace i příprava) mi zabere klidně i několik hodin denně. Chtěl jsem si vyzkoušet, zdali bude tento rozdíl znatelný a jak ten čas využiju. K finanční stránce nemám moc co dodat. Snažím se stravovat kvalitně a sním toho celkem dost, takže utratím dost peněz za jídlo. Navíc, ušetřit před Vánoci nějakou tu stovku by přišlo vhod snad každému.

Duchovní, filozofické důvody

Je hromada lidí, kteří si nemohou vybrat co budou jíst. Dokonce je spousta lidí, kteří umírají hladem. Máme se to opravud dobře a jídla si kolikrát úplně nevážíme, bereme jej jako samozřejmost. Chtěl jsem si to připomenout a uvědomit si, že potraviny na pultech našich obchodů jsou obrovský dar a že bych si jich měl mnohem více vážit.

No a jak to dopadlo?

Dopadlo to výborně. Neumřel jsem. Necítil jsem se špatně. Spíš naopak. Pocit prázdnoty byl hodně příjemný. Za ten den jsem toho stihnul hromadu udělat. Ten ušetřený čas jsem využil kreativně. Mám pocit, že jsem za ten den stihl hrmoadu věcí. Byl jsem stále zaneprázdněný a proto pro mě nebyl problém na jídlo nemyslet. Nebyl to teda uplně striktní půst, kdy bych pil pouze vodu. Měl jsem 2 kávy a nějaký čaj. Důvodem bylo, že jsem si to nechtěl znechutit. Řekl jsem si, že přitvrdit můžu vždy. Cvičit jsem nebyl, ale v půstech hodlám pokračovat. V budoucnu bych chtěl otestovat svoji výkonost s prázdným žaludkem. Snad jediný negativní pocit spočíval v tom, že mi byla zima. V místnosti, kde se lidé potili a otvírali okna jsem byl v košili a ve svetru a bylo mi tak akorát. Dalo se to ale přežít. Za ten pocit čistoty a "jasné hlavy" to určitě stálo.

Most za měsíc

Jedním z mých úkolů na leden bylo dostat se do polohy mostu a setrvat v ní po nějakou dobu. Pro flexibilní jedince žádná výzva, ale pro mě to trochu výzva byla, protože v pohyblivosti su dost špatný. Zkrácenost a zatuhlost horní části zad jsou problémy, se kterými se potýkám už dlouho.

Proč zrovna mosty? Odpověď je jednoduchá. Je to účinný cvik na protažení svalů kolem páteře v celé její délce. "Otevírá" se jimi hrudník. Jinak řečeno, protahuje se jimi pletenec ramenní a břišní svaly, zatímco svaly hýždí jsou jimi posilovány. V neposlední řadě jsou jimi protahovány také kvadricepsy (svaly na přední straně stehen), které se častokrát při celodenním sezení zkracují.

No takže jsem si řekl, že mosty jsou dobrý nápad. Bude stačit, když se do něj dostanu z lehu na zemi. Jaký zvolit postup? Postupně. Pomalu. Vytrvale. Vyšel jsem ze série cviků, která je popsána v knize Convict Conditioning od Paula Wadea. Tahle kniha je mimochodem celkem zajímavý studijní materiál k posilování s vlastní vahou. Její autor byl nějakou dobu ve vězení a dlouhou chvíli si krátil pravidelným cvičením. Je to pěkný koncept. Čtenáři je kladeno na srdce, že se nemá nic uspěchat. To se neshoduje s tím co vidím občas v reklamách na internetu. Znáte to. Titulky jako "Zhubla jsem 10 kg za dva dny" nebo "Anglicky za pět minut" jsou na denním pořádku. Ale pojďme od toho. Zkrátka. Kdo si chce přečíst víc o cvičení bez železa a za 10 let chce umět shyb jednou rukou, ať si sežene tuhle knihu.

Zpět k mostům. Jednotlivé cviky jsou na obrázku níže.

Takže každý ze cviků jsem dělal 5 dní. Každý den zrhuba tři sérky. Počet opakování byl volen podle míry mojí únavy a náročnosti cviku. Například první cvik jsem dělal po deseti opakováních, ale ten čtvrtý už pouze po pěti. Po dvaceti dnech jsem udělal most. Jednoduché.

Neříkám, že by každý měl umět udělat most. Tím, že jsem to zvládl já se ze mě určitě nestal artista století. Jen jsem chtěl poukázat na koncept, který považuju za velice účinný nástroj pro osobní nebo jakýkoli jiný rozvoj. Začni pomalu, nespěchej, vytrvej. Nauč se nové vzorce, ale dopřej svému tělu a duši čas na přizpůsobení a odpočinek. Takže jaký je tvůj cíl? Číst hodinu denně? To je dost, já bych začal pěti minutama a postupně to prodlužoval. Klik na jedné ruce? Začni obyčejnýma, jestliže ti nejdou, použij lavičku na zvýšení nebo začni u stěny. Pokud je odhodální opravdové a ty ses pro něco rozhodl, pak setrváš a pokrok je zaručený.

"Na konci budeš stát nejvejš."...  Rocky Balboa

Štastné a veselé

Tak je to skoro za námi. Vánoční čas se chýlí ke konci a já už mohu s klidným svědomím tvrdit, že se mi povedlo splnit můj předvánoční závazek. Tenhle rok jsem si totiž řekl, že nebudu jíst vánoční cukroví. Povedlo se. Neměl jsem ani kousek.

Časem se možná dostanu k tomu, že omezím sladkosti jako takové. Omezení konzumace cukroví je přinejmenším dobrý začátek. Vybral jsem si ho z několika důvodů:

• je ho doma téměř neomezené množství
• je neustále k dispozici
• konzumace prvního kousku nezahání chuť, pouze vybízí k dalšímu mlsání

Člověk se cítí trochu nepříjemně, když nemůže ochutnat, popřípadě pochválit, výrobky známých, kteří si na cukroví dali opravdu záležet. Za ten uspokojující pocit po úspěšně zvládnuté výzvě to ale dle mého názoru stojí. Na návštěvu se nejdu najest, ale povykládat. Tím si ospravedlňuji odmítání přichystaných laskomin. A celkově tomu žrádlu a pití přisuzujeme zbytečně velkou váhu. 

Byl bych možná mnohem radši, kdyby si hostitel místo plného stolu přichystal nějaký zábavný program, aby furt nemusela hrčet ta televize s tisíckrát ohranými pohádkami. Něco ve stylu: "Tady mi slož tyhle pucle.", "Dlouho jsme se neviděli. Nedáme partičku šachu?" nebo "Nezdá se ti, že lidi si nejlíp popovídají u skládání uhlí do sklepa?". No dobře nechal jsem se trochu unést. Asi by to tak nefungovalo. Na druhou stranu, když k někomu dojdete a on zmizí na půl hodiny v kuchyni se slovy že vám musí něco přichystat, tak je to na zabití. 

Zpět k mému závazku. Můj maličký krůček z komfortní zóny byl tedy úspěšný. Není třeba dělat velké změny. Ty vedou častokrát pouze k neúspěchu a následné frustraci. Malá změna je reálná a velice často také úspěšná. Já osobně budu určitě dále zařazovat takové drobné výzvy, nebo drobné překážky, do svého každodenního života. Už Seneca tvrdil, že je dobré vystavit se na nějaký čas chudobě. Vědomě a zcela plánovaně. Potom si člověk řekne. Opravdu je to, čeho se bojíš, tak strašné? V neposlední řadě se u takových překážeček člověk trochu zocelí. Kdoví, kdy se to bude hodit. Až bude panovat celosvětový nedostatek vánočního cukroví, já budu poslední, kdo si bude stěžovat...